Memento smíření

Je úplně sám, opuštěn celým světem.
S vysokou horečkou, která v jeho mysli vytváří fantaskní obrazy a scenérie. Nemá odvahu, ani úmysl požádat o jakoukoli formu pomoci.

Toulá se tmavou půlnoční ulicí. Světla lamp a reklamních neónů kymácejících se v mírném severním větru, jsou jeho dobří známí. Kráčí zvláštním krokem po chodnících z kamenů "kočičích hlav."

Levou rukou s převěšenou igelitovou taškou šmátrá kolem sebe a v sevřených prstech pravé ruky svírá "kamínka bezdomovců." Krabici, s nezbytným, přes roh pootevřeným vínem. Vínem, které přináší zlehčující a falešný pocit tepla a zapomnění.

Není natolik opilý, že by vrávoral. To slabost těla nutí dotýkat se fasád domů, za jejiž zdmi tuší ta kvanta radosti a něhy. Radosti z rozzářených dětských očí a něhy při polibcích manželů v odlesku hořících svíček, i nostalgického vzpomínání seniorů, prohlížejících si staré fotografie.

Cítí tu zvláštní atmosféru dnešního dne.
Nezávidí jim. Opravdu.
Nezávidí, jen lituje.

Třesouce se zimou, odfoukne vločku mokrého sněhu ze zarudlého nosu a pokračuje dál svou cestou bez konce. Po pár metrech se zastaví, aby si odkašlal. Z průdušnic se se při nádechu ozve pískot, který v zápětí doprovodí výdech s tuberkulózním zachrchláním a odplivnutím.

Jak se otočí zpět, zaslechne známý nápěv:

"Narodil se Kristus Pán, veselme se,
z růže kvítek, vykvet Nám, radujme se."

To z nedalekého kostela se chronologicky line slavnostní liturgie, ke zrození malého Spasitele.
Zastaví se a naslouchá líbivé melodii.
Náhle si vybaví slovo, které již dávno opustil.

"Ježíš, Ježíšek."

A je zas malý chlapec. Vidí vánoční stromek v místě, jež mu v myšlenkách uvízlo pod názvem domov. V těchto obrazech se vynořuje postava mámy, jako by byla utkána z oparu ranní mlhy, s tváří...... Teď neví jestli se ta tvář usmívá nebo pláče.

Panebože.

Po neholené, ztrápené tváři mu stéká slza, klestíc si cestu vousem, přitahována zemskou gravitací k zemi, kam však již nedoputuje.

To prožil doopravdy. Vidí, nejen vidí ale i cítí hranaté tvary autíčka, svůj to nejmilejší dárek z dětství. Slyší cinkání zvonečku, který svým znamením dovoloval otevřít dveře obestřené tajemstvím s tušeným překvapením.

Vidí úsměv u obou rodičů, nazdobenou jedličku i stůl s ovocem a vánočkou. Pociťuje hebkost matčina pohlazení, to když rozbalila dárek, jím vlastnoručně vytvořený.
Ne nebývali bohatí, ale na tyto svátky vždy myslel jeden na druhého.

Opět se zastavil, aby si přihnul nasládlého vína, s buketem umělého sladidla, éček, pachu ulice, a potom se znovu zasnil.

Vidí venkovský kostelík. Cítí tu zvláštní omamnou vůni kadidla. Oltář lemují osvětlené vánoční stromky, a vzadu, vpravo, pod kůrem, ty sádrové sošky poskládané tak, aby vytvářely systematicky děj.

Jak se jenom jmenovaly:

"Josef, Marie."
A to dítě?
"Ano, Ježíš."
To on se narodil v chudém chlévě, Neměl nic jako já
"Nebo měl?"
A ti ostatní?
Už neví.
Vlastně?

Neznatelně se usměje, to když vzpomene, co bylo radosti za penízek co dostal od mámy. Penízek vsunul do otvoru misky v rukou malého mouřenína, umístěného na okraji Betléma, který se vždy k jeho radosti uklonil.

"Nám, nám narodil se."

Nám, tedy i mě. Aby prý nás všechny zachránil.

Nechápavě přijímá toto sdělení, tuto myšlenku. Uvažuje:

"Jak je to pro mě asi důležité?
I mě zachráníš?"

Hovoří skoro hlasitě, a míří s myslí obestřenou k dálničnímu mostu, pod kterým dnes jako jindy, tuší svou ložnici. Ztěžka vystoupá po kamenité vyzdívce nahoru k pilíři, kde je mírné závětří. Na malé plošince rozloží starý, špinavý a potrhaný spacák, do jehož vnitřku nacpe kousky novin a časopisů.

Fyzická námaha způsobí že se opět rozkašle

Nezouvá se.

Vklouzne dovnitř a k hlavě si přistrčí igelitovou tašku s poklady lidí bez domova. Se starými rohlíky, ještě celým vínem v krabici a zbytky od lidí, kteří v globálním blahobytu naplńují popelnice až k prasknutí.

Cítí že zima přituhuje. Přikrývá se i s hlavou, snažíce se vydýchat a zahřát prostor uvnitř spacáku.

Tochu se uklidní.

Neodbytné myšlenky se derou z hlubiny paměti na povrch.

"Co vlastně jsem.
Vždyť jsem tě Bože opustil!
A nejen Tebe.
Proč to?"

Pojednou mu na mysli vyvstane otázka, kterou si měl položit před několika lety, a od které vždy utíkal.

Měla zaznít v době, kdy si alkoholem, hrou v automaty a následnými dluhy rozbil vlastní rodinu. Rodinu, která jemu svou svatou trpělivostí chtěla pomoci. Co slzí a domluv slýchával od rodičů a sourozenců. Co dluhů za něj poplatili, kolik modliteb v probdělých nocích za jeho obrácení, k Bohu složili.

Kolika výčitek svědomí, sebeobvińování ze špatné výchovy, bylo malířem šedivosti jejich hlav, bez milosti daru nalezení odpovědí na všechny jejich otázky.

"A ty?
Jako škrtnutí pera jsi je všechny vymazal ze svého života."

Dýchal ztěžka. Mráz, který několikrát vyvolal třesavku nabýval na intenzitě a tělo již nereagovalo, rezignovalo

"I tebe Bože všichni opustili. Mě také."

Paralela samoty, stala spojnicí obou osudů, s podstatným rozdílem, že ten první měl poslání, zatímco ten druhý.....

"Bože pomoz a odpusť"

To již nebyly pouhé myšlenky okamžiku z úst životního ztroskotance. bylo to synonymum velkého pokání s prosbou o odpuštění, provázené třesem a tělesnou slabostí. Agónie těla, kdy se za víčky odehrávalo něco, již ne z našeho světa, v prapodivném stavu usínání.

Pojednou ucítil teplo. Zvláštní druh tepla co uklidňuje. Slabý šepot , nepatřící lidskému posluchači vyšel z ojíněných úst:

"Vidím tě, tak počkej. Jdu za Tebou Pane."

Tyto kratičké věty splynuly s posledním výdechem

V odlesku jeho zavírajících očí, se objevila postava betlémského mouřenína. Ten nyní nepokyvoval pouze hlavou, nýbrž jeho ruce kynuly na pozdrav a vítaly toho dalšího, který konečně nalezl věčný mír, svůj betlémský chlév.

Nad zcela nehybnou hromádkou pod silničním mostem, rozepjal vzhůru k nebesům ramena kříž, tvořený spárou v kamenech pilíře. A hukot opožděných aut přejíždějících mostem, doprovázel tuto scenérii zvláštní koledou svých kol....