Monika...

Mylady…

Brno se nám stalo osudným. Brno, metal, cheesburger, smradlavé ponožky a smradlavé vůbec všechno. Strašná romantika, viď? Když si vzpomenu, co tenkrát bylo… Vlastně… Já už to skoro zapomněla, ale jsem strašně ráda, že mi to občas připomeneš.

Ty jsi byla má první žena, do které jsem se zamilovala. Pamatuji si. Byly jsme u tebe doma a tvoje sestra nás fotila (už ani nevím, proč. Ty to ale vědět budeš). Pak si jen uvědomuji, že jsem byla nad tebou a naše pohledy se střetly… Jako rána z nebes nebo blesk či jak se to dneska furt říká.

Bylas první žena, která nějak rapidně ovlivnila můj život. Směšné, že? Ale ano.
Naučila si mě milovat. Naučila jsi mě, co to je zklamání. Co je to bolest. Co je to zlomené srdce. Bylas mou múzou. Bylas mým andělem a bylas mým démonem.

Ten večer mi obrátil můj svět. Nevěděla jsem, co s tak velkými city dělat. Nevěděla jsem, jak se smířit s tím, že existoval i někdo jiný – ten první, neboť já byla druhá. Ach, Carmilo… Když si na to vzpomenu, tak se usmívám. Jaké jsme to byly bláhové, naivní a „nedodělané“.

A rozervané básnířky…

Uznávajíc jen sebe a Boha a „to“ kolem nás, co jsme zřejmě viděly jen spolu. Pamatuješ na ten les? Ten, co se tam poflakovaly přízraky a já, i když s prvotní odvahou, která mě na hranicích lesa přešla, nechtěla do toho pekla vstoupit? Možná si nevzpomínáš, ale chci ti to připomenout. Kde je to, čemu jsme věřily? Kde je spontánnost okamžiku? Kde je šestý smysl, který nás s ubíhajícím životem opouští? Proč už se nestaráme o sebe jako dřív?

Moc se tě ptám. Omlouvám se… Jsou to jen otázky na zamyšlení.

Můj démone… Někdy tě proklínám. Nediv se mi. Bylas první člověk, který mě opustil, když jsem ho milovala. A pak se to se mnou neslo dál. Jako velký balvan. Pořád připomínaný a nikdy nevhozený do řeky, aby zůstal na dně, kde by měl být.

Nevyčítám ti to. Nemysli si. Na druhou stranu jsem ti moc vděčná. V těch situacích, co mě potkaly, jsem poznala, co jsou lidi zač, jak se chovají, jak vnímají svět a druhé lidi. Rozvinula jsem svůj pozorovací talent do nejvyššího levelu. A to jen díky tobě.

Jsi má první a buď na to hrdá… A i když je život tak trapný, že si myslíš, že trapnější být nemůže (věř, že může), tak zůstaň pořád s hlavou vztyčenou. Vzpomeň si na ten les, jak jsme tam stály a bály se vstoupit. Možná, že aspoň ve snech najdeš odvahu postavit se přízrakům. Přeji si, abys našla. Život pak bude mnohem snažší a ty to víš.