Hluboké rány se nikdy nezahojí...

Sama, ponořena v myšlenkách, seděla mladá dívka na posledním schodě u starého domu, čekajíc na autobus, který ji měl odvézt zpátky domů. Zdálo se, že měl zpoždění, i když den co den jezdil pravidelně. Dlouhou chvíli si krátila pozorováním lidí, kteří spolu s ní čekali na odvoz ať už do práce, domů nebo kamkoliv jinam. Všichni byli tak stejní, tak nezajímaví, tak obyčejní…zaneprázdnění maličkostmi, nevšímající si okolí, vzhlížející jen sami na sebe a svoje starosti. Jako by je dění okolo vůbec nevytrhovalo z myšlení o nich samotných. Dál hledala v davu alespoň jednoho člověka, který by se odlišoval od ostatních, někoho, kdo by jí připadal alespoň trošku jiný, někoho, u koho by našla oporu, někoho, kdo by se nestaral jen o sebe…Nenašla. Ač se snažila sebevíc, nikdo se jí nezdál jako ten správný, obětavý, chápající člověk, který by jí dokázal, že všichni přece nejsou stejní. Už dávno však tohle beznadějné hledání vzdala. Tolik se snažila, i když o nic nešlo. Komu by tím co dokázala? Nikdo by ji nepochopil. A nikoho nezajímal názor jedné dívky. Chtěla si jen pro svůj klid na duši dokázat, že svět je spravedlivý. Že tu není sama mezi těmi všemi, kteří se jí příčili.
Po chvíli hledání v davu stejně vzdala. Autobus se stále neobjevoval, nevěděla už, jak si chvíli zkrátit. Podívala se na druhou stranu přes silnici, uviděla malou dívenku. Mohla chodit tak do první třídy. Vypadala ustrašeně, očima prohledávala dav lidí, až to dívce připomnělo ji samotnou kdysi…
Před očima se jí vybavil obraz z doby asi před šesti lety..tenkrát chodila nejspíš do 3. třídy…nevybavovala si hodinu, den, rok…jen děsivý, pohybující se obraz, kde hlavní postavou byla ona a její spolužačky. Nepamatovala si, co měla na sobě. Ani ona, ani ony. Před sebou viděla jen scénu vystřiženou jako z filmu. Špatného filmu. Ona sama byla spolužačkami svrhnutá na zem…Neodpustily si ani pár kopnutí do jejího bezvládného těla…Hned na to ji odvlekly za roh, za dveře vedoucí k zadnímu východu. Netušila, proč to dělaly. Nevěděla, proč se najednou tak změnily. Vnímala jen studenou podlahu, na které teď ležela, aktovku pohozenou vedle sebe. Spolužačky jako by se vypařily, slyšela už jen ránu, jak přibouchly dveře. Zůstala tam, pomalu se posadila a vzpamatovávala se z šoku, který ne a ne odeznít. Po chvíli sebrala velkou aktovku a vydala se obvyklým způsobem pryč ze školy, tak, jak to dělávala vždycky. Tak, jako by se nic nestalo…
Obraz před ní pomalu mizel, vzdaloval se. Zase naplno vnímala děj na autobusové zastávce, kde právě čekala na autobus. A stále viděla malou prvňačku, která ani teď nevypadala, že by bylo všechno v pořádku. Najednou na scénu přibylo pár kluků, snad z vyšších ročníku. Všimla si, jak prvňačka ustrašeně couvala před partou ne příliš mile vypadajících starších kluků. Něco bylo špatně. Soustředila se na scénu před sebou a neušlo jí, že tak se před lety cítila mnohdy i ona sama. Nemohla to takhle nechat. Nemohla dopustit, aby někdo dopadl tak, jako ona. S podraženým sebevědomím, opuštěný..ne, musela něco udělat. Jako ve snách vstala ze schodů, na kterých do teď seděla a vydala se přímým směrem přes silnici. Došla až k malé prvňačce, ke které se mezitím dostala i zle vyhlížející parta. Až teď si všimla úšklebků, které měli ve tvářích, když se jim v hlavách zrodil nápad opět si pohrát se svojí obětí - ubohou, nevinou, slabou prvňačku. Došla až k nim, necítila strach, který v sobě mívala vždycky. Teď jakoby se vytratil s odhodláním zastavit tohle všechno. Zastavila se těsně před malou dívku, která překvapeně mžourala malými očky na neznámou zachránkyni a nechápala, co chce udělat. Parta kluků jako by strnula, nechápali též. Dál stála na místě. Upřeně se dívala do očí lidem, kteří na ni nechápavě civěli, těm, kteří patřili mezi ty, které tak nesnášela. Jen mírným pohybem hlavy a tichým "ne" se je pokusila zastavit. Sama byla překvapená, když začali couvat a posléze se obrátili a odešli. Viděli snad něco v jejích očích? Něco, co jim napovědělo, že to, co se chystali udělat nebylo správné? Nevěděla to ani ona. Nedala na sobě znát překvapení z úspěchu a s úsměvem se obrátila k malé dívce, která jen nenápadně vykukovala a sledovala celou situaci. Teď v očích malé prvňačky dívka neviděla strach. Viděla pouze jiskřičky štěstí a radosti. Usmála se ještě víc a beze slov odešla na druhou stranu zastávky. Po chvíli již odjížděla autobusem, na který celou dobu čekala…
Po zbytek její docházky na školu, na kterou chodila společně s onou prvňačkou, už ji vídala jen a jen s úsměvem na rtech a s jiskrou v očích. Už to nebyla ta malá ustrašená dívka. A to jí dělalo radost ještě víc…