Kapky

Kapky, které ti přistály do vlasů se kutálejí dolů. Na konci jejich cesty se stejně rozletí po asfaltovém povrchu pod tvýma nohama. Přesto se na ně díváš, stojíc před šedivou budovou, která funguje jako středisko chmurných myšlenek oznamující povinnosti. Uděláš krok. Nejsi si jistý tím dalším, viď? Já jsem si také nebyla jistá, když ses dotýkal mé tváře. Uhnula jsem. Přesto si mě donutil podívat se ti do očí. Očí, ve kterých bych se nejraději ztratila. Ale tys mi to nedovolil.

Vždy se k sobě chováme chladě, Ne-li nepřátelsky, ale ten den…ten den, který jsme měli spolu strávit naposledy, jsi se přiznal. Ale to bylo pozdě. Moc pozdě…těch šest týdnů bylo pro tebe jako věčnost v pekle. Byl jsi buď zavřený v pokoji nebo tvrdě trénoval, abys zapomněl na to, že další den mě taky nespatříš.

Ani to nevíš, je to pro tebe samozřejmost, ale vždy, když pokládáš svou katanu na stojan, přejedeš ještě jednou po čepeli schované v saye. Nikdo jiný si toho nevšiml…kromě mě…jen mě. Na obrazovce počítače se ti ale přesto každý večer objevuje okno s názvem „nový e-mail“ a s kolonkou, ve které je moje adresa. Vždy do toho jen tupě zíráš a pak raději odejdeš, protože na mě začínáš zase vzpomínat. Chtěl bys ten rok vrátit zpět. Aby ses mohl mé tváře dotýkat častěji…dotýkat…hladit…něco víc?

Tvé vzpomínky překazí krutá realita a poklepání přítele na tvé rameno. Jeho slova už ale nevnímáš. Jen ten déšť. Už sis vzpomněl jaký další krok chceš udělat. Otáčíš se a běžíš po cestě vedoucí k tobě domů. Déšť bičuje tvůj obličej nelítostně, ale někdo tě musí odvézt na letiště. Napětím nemůžeš téměř dýchat. Nikdo ti sice nebrání, ale stejně před sebou vidíš vysokou zeď. Tvůj řidič raději nic neříká.

Těch třináct hodin se tobě zdá jako ty celé dva měsíce cos mě neviděl. Teď jsi sám v cizí zemi na druhé straně světa. Tvou bezchybnou a téměř dokonalou angličtinou rychle nadiktuješ adresu taxikáři. Je ti jedno, že za svezení po tobě bude chtít přemrštěnou částku.

Na tvé tváři ta kapka skutečně vypadá jako slza. Nevím co říct. Proč brečím? Měla bych se smát. Vždyť jsi tu. Stojíš přede mnou. Kamarádi na mě koukají trochu starostlivě. Krok…a další. I já jeden udělám. Už jenom kousek. Ten pohyb byl tak rychlý. Kapka střídá kapku. Oba jsme na kost promočení, ale v tom objetí je tak moc tepla, že na nějakou zimu vůbec nemyslím.

Chci něco říct, ale má slova jsou zapomenuta v tom polibku, co jsi mi dal ten den. Ještě před tím, kdy jsem tě sotva zachytila, abys neupadnul vyčerpáním. Celý den jsi nespal a já pak usnula s tebou v mém pokoji. Stejně jako ty jsem celých šest týdnů chodila po pokoji jako tělo bez života. A moc dřela. Večer za večerem se mi pak na obrazovce počítače objevovalo okno s názvem „nový e-mail“ a s kolonkou vyplněnou tvou adresou.