Rybárna, aneb jaká byla

....ale než začnem, tak chci omluvit svůj těsnopis....Kurvakomma, ta Afrika Jižní plodí silný plody. V tom víně je víc pravdy, než na kolik jsem byl připravenej. Držte mě, držte se, protože jedeme.
Ale pořád je tady Amélie. Ta mě dostane ze všeho. Pomáhala mi vstát a jít do práce. Tehdy, když mi spadla do ucha poprvý, jsem pracoval v rybárně (zase práce) (no a co?). V rybárně jsou dvě věci jistý. Ryby a zima. A ještě větší zima je v mražákách (konkrétně, kreténe -18).
Při nástupním pohovoru jsem se prokecl, že jsem KDYSI (= 9 let dozadu) pracoval na vysokozdvihu.
,,Vážně?“ ujišťoval se tlustej maník, kterýmu smrt klepala na vrátka.
,,Vážně,“ řekl jsem já, kterej toho o zimě věděl žalostně málo. Ale život mě má rád. Nemá přede mnou žádný tajemství.
,,Nastupuješ v úterý.“
,,Díky.“
Pak jsme se rozešli.
V úterý jsem píchnul za 5 minut 7. Spolu s ostatníma lidma, který se v 7 měli stát mejma spolupracovníkama. Na 1 rock. Říkám to hned na začátku, já tam dýl nevydržel. Klid. Pointa je jinde.
Přišel jsem za skladníkem a vyfasoval šusťáky a holínky s protiskluzovou podrážkou. Pak se mě zeptal, kde mám dělat. Ve skladech, řekl jsem mu. Otočil se ke mě zády a začal se smát. Odešel jsem. Za šéfem. Šel jsem si říct o trest ... pardón, o práci.
,,Teď mě dobře poslouchej, vole,“ začal mě zaučovat. ,,Sedneš na ještěrku, zajedeš do skladu, nabereš na vidle paletu s makrelama a dovezeš ji támhle dozadu (ukázal támhle dozadu) a položíš ji na pás!“
Zase pásovka, proteklo mi mezi očima, jako v Automobilovým městě. Lidi se měněj, systém nikdo neporazí, bla bla bla.
,,JASNÝ!“, poslušně hlásím.
Na důkaz našeho vzájemnýho porozumění jsem skočil na ještěrku a zařadil jedničku. A vjel do skladu. KURVAKOMMA KURVAKOMMA (KURVAKOMMA), to byla kosa! – 18, jestli jsem to nezmínil v řádcích vznášejících se nad tímhle řádkem.
Když jsem vjel do toho hangáru s rybama, plným zimy, málem se mi zastavilo srdce. Kdepak infarkt! Zima. Zima se mi snažila ovládnout srdce. Byla dotěrnější, než moje bejvalka. Tlačila ze všech stran. Ale já vím, jak se bránit ... zimě. Omezil jsem vitální funkce na minimum. Játra pracovaly na 15 %, žaludek nahlásil výpadek (zatímco byl tepla nedostatek), ledviny makaly jen na 23 %, plíce se mi plnily na 44% svojí kapacity. A moje srdce bilo, jako každý srdce vzdálený lásce, líně a těžce.
V tom skladu byl milión milóntovanej ryb. Tisíce tun ryb vytaženejch z teď už mrtvýho moře. Celý moře nacpali do tohodle skladu. A co se nevešlo, kleslo na dno. Bylo mi tam smutno. Jedinej pocit, kterej jsem si mohl dovolit, byl smutek. Smrt se na mě dívala skrz ledový oči mrtvejch ryb. Jejich duše se na mě dívaly a já neměl kam uhnout pohledem.
Hej, já tady jen makám, jasný?!
Ponořil jsem vidle do první palety a vycouval z toho hromadnýho hrobu, tak rychle, jak to jen šlo, ale srdce a paměť zůstaly poznamenaný.
Dovezl jsem tu paletu na pás. Ten vedl k dlouhý vaně plný vody, ve který probublával vzduch. Ve vaně byl další pás, kterej ty ryby posouval dopředu.
A teď ta pointa. Vlastně zázrak. Na začátku vany byly ty ryby zmrzlý. A mrtvý. Jenže jak je ten pás posouval, ožívaly. Nekecám. V půlce svý cesty vanou se začly oddělovat jedna od druhý. Ve 2 3tinách se začly hejbat. Mrskaly s sebou (nadnášený těma vzduchovejma bublinkama), jako by se právě narodily. Chtělo se mi brečet. Bylo to jako zázrak. Znovuzrození. Byl jsem to já, kdo je vytáhnul z tý zkurvený zimy/smrti. Já. Ale dál už radši nečtěte.
Pozn. Na konci tý vany byl přepad. Z ní ryby padaly na další běžící pás, kterej vedl na oddělení č.6. Tam stály v řadě lidi (jako já a vy). Natahovali se k tomu pásu a brali z něj ryby. Šmik, šmik, udělali ostrým nožem a oddělili z ryby boky. Vznikly 2 filety. A ryba definitivně ztratila šanci. Nebo jste někdy viděli plavat moři rybý hlavy s kostrou místo těla?
Kristova noho, 1 rock fakt stačil. Smrt, život....OK, ale jestli věříte na vzkříšení, garantuju vám, že trvá strašně krátce. Chápete?! Ale já vám přece říkal: dál nečtěte.