Nahatej život

Dneska jsem zase pocoural po městě. Nebejt zastávky v jednom z mála obchůdků, který maj dneska otevřeno, šel jsem tu samou trasu, jako vždycky. Protože je to dobrá trasa. Do kopce vede jen zřídka. Většinou se jde z kopce.
A narazil jsem na dvě holky, co si to rozdávaly mezi sebou! Hej hej hou! Mačkaly si kozy a líbaly se. Nádhera. Sexmise hadr. Jedna měla fakt velký kozy. Ta druhá měla dlouhý nohy a boží prdelku. Moc jim to spolu slušelo. Zvlášť proto, že se jedna dokázala postarat o druhou. Poslouchaly s nastřaženejma ušima, co ta druhá cejtí. A pak kopaly hloub tam, odkud zaslechly známky života. Byl to zázrak. Nepotřeboval Potopu, ani Vzkříšení, ani Oheň Gabrielův, ani Morovou ránu. Byl to zázrak ve svý nejjednodušší formě. Dvě lidský bytosti k sobě natáhly ruce, překonaly povrchní zdi a začly se dotýkat jedna druhé.
(Krátká přestávka v psaní (ale vy na mě nečekejte a čtěte dál): otevřel jsem včerejší láhev se zbytkem vína, abych ho nechal nadechnout). (Dejchá pravidelně).
A k těm dvěma holkám se přidal maník. Zapadnul mezi ně, jako chybějící políčko ve skládance. Ty holky prostě rozšířily svoje řady. Tipnu si. V lásce je vždycky místa dost? Jakkoliv se rozšíří požár lidskech těl, není třeba se ho bát, protože nikdy nespálí? Potřebovaly čůráka?
Bylo to pěkný. Život ve svý nejjednoduší podobě. Bez peněz, bez předsudků, bez přetvářek, bez víry, bez šatů. Nahatej život, jak ho Někdo stvořil. A to dívídíčko stálo jen pár babek.