ZUM TRINKEN

„Co si mám dát k pití?“

„Dej si kolu,“ odpověděl jsem nervózně (možná i trochu úsečně) Veronice a dál se rozhlížel po sálu restaurace. Zrakem jsem už hodnou chvíli pátral po číšníkovi, který nám tu před nějakým časem zanechal jídelní lístky. Chtěl jsem ho přivolat a co nejrychleji u něj objednat jídlo. Už za půl hodiny začínalo divadelní představení na které jsem se dlouho těšil a zcela pochopitelně bych ho rád viděl od začátku.

„Proč si mám dát kolu?“

„Ptala ses mě, co si máš dát. Tak ti na to odpovídám. Kolu už jsi dlouho neměla. Je dobrá na žaludek. Říkala jsi, že tě bolí bříško, no a proto ti ji doporučuji.“

„Ale ta je strašně kalorická a sladká, tu si nedám,“ odsekla a zmizela za jídelním lístkem.
Proč ona se mě vůbec na něco ptá, když si to stejně nakonec udělá po svém? pomyslel jsem si a nahlas řekl:
„Kola se předepisuje na žaludek i malým dětem, objednej si co chceš a příště se mě laskavě už na nic neptej. A hlavně si konečně vyber nějaké jídlo. Nejlépe takové, které bude rychle hotové a bude ti chutnat.“ Sotva jsem to dořekl, napadlo mě, že v jejím případě taková kombinace neexistuje. Po tomhle zjištění jsem se znovu významně podíval na náramkové hodinky, dvakrát na ně prstem klepnul a dodal:

„Vím, jak se v tom umíš nimrat.“

„Tak mi něco vyber ty... ty chytrej a nesnaž se na mě přenést tu svoji nervozitu. Dva dny jsem nic nejedla a proto mě bolí břicho. Mám pocit, že omdlím.“

„A proč jsi nic nejedla?“
„Copak jsem na to měla čas?“

Chystal jsem se jí zeptat, proč neměla čas a jestli to opravdu nemohla tu hodinku a půl vydržet, ale poslední zbytek zvědavosti mě opustil, když mi s hlasitým mlasknutím před obličejem ostentativně zaklapla menu zasazené do plastikového obalu. Pak se lokty opřela o stůl a ještě než si dala hlavu do dlaní, podívala se mi zpříma do očí a škodolibě špitla:

„Stejně to nestihneme.“

„To ale musíme stihnout!“ drtil jsem mezi zuby. „Dneska opravdu nemám chuť na ten trapný ´krok sun krok´ mezi řadami sedadel, na ten omluvný výraz ve tváři a ještě stupidnější omluvu.“
„S dovolením prosíííím, děkujííí, dovolíííte…?“ zaparafrázoval jsem fistulí, a snažil se tak vznikající napětí trochu odlehčit. Podle výrazu její tváře se mi to však evidentně nepodařilo. Zeptal jsem se raději normálním hlasem: „Všimla sis někdy obličejů těch vstávajících, již pohodlně usazených, diváků?“

„Myslíš to, jak se usmívají… a jako že se nic neděje, přitom uvnitř kroutí hlavou a říkají si: To jsou ale lidi, neumí chodit včas, neznají základy slušného chování, kam jen ten svět spěje? Sodoma Gomora!?“

„Ano, to jsem myslel, ale taky jak otráveně někteří vstanou, někteří jen uhnou nohama, neznatelně při tom zakroutí hlavou, většina ti pak vyvrtá očima díru do zad a to proto, protože všem na malou chviličku narušuješ posvátnou pohodu očekávaného kulturního zážitku.

„To je tvé vnímání a paranoia. Tak to vůbec není. Každý to zkrátka vnímáme jinak. Jsi křečák. A jestli si myslíš, že svůj názor změním, tak to se tedy pleteš. To, jak mi tu opatrně naznačuješ, že kvůli mému hladu bude pár lidí chvilku nasranejch, je mi šuma fuk, a to, o co tu, jako obvykle, diplomaticky usiluješ, to se ti nemůže nikdy podařit.“

„O co usiluji, co se mi má nebo nemůže podařit?“ zeptal jsem se nechápavě.

„Vyvolat ve mně pocit viny a později mi vyčíst absenci odpovědnosti, slušnosti a respektu k bontonu. Vůbec se o to nesnaž. Je mi to v tuto chvíli totiž úplně jedno a gans egáál mi to bude navždy. Měl by ses s tím už konečně smířit, začít to respektovat a pochopit, že to nemůžeš změnit... Ber nebo nech ležet.“

„Ale mně to opravdu není jedno.“ Chystal jsem se jí vysvětlit, že se při porušování slušnosti stydím, že je to ve mně zakódované: „Považuji to prostě za…“

Nenechala mě domluvit a dokončila větu za mne: „…za slušné! Běž s tou tvou slušností už do prdele. Já bych pro tebe měla být tvoje první a jediná slušnost. Tvoje dáma a ty můj rytíř. Já mám hlad k zešílení. To ber jako prioritní fakt a tato skutečnost pro tebe musí být daleko přednější než nějaká hrstka naštvaných intelektuálů.“ Na chvíli se odmlčela a pak dodala:
„Ty jsi ke všem tak ohleduplnej, hodnej a slušnej, až by se z toho jeden posral. Mám hlad a do divadla půjdu, až ho utiším a jestli se ti to nelíbí, tak už raději utíkej, ať nepřijdeš pozdě.“

„Tak co si dáte, panstvo?“ přerušil vznikající hádku vrchní, kterého se mi mezitím podařilo zdviženou rukou přivolat.
„Jedno pivo, já jíst nebudu a dáma si stále ještě vybírá. Potřebujeme doporučit něco, co bychom mohli dostat okamžitě.“

Než stačil malý, nesympatický, uhrovitý mládenec, kterého evidentně jeho práce nebavila, odpovědět (tušil jsem, že by nejraději řekl něco ve smyslu …hned se ani pes…) vzala si slovo Veronika.

„Dáma už má dávno vybráno,“ ušklíbla se na mě, pak si změřila číšníka od hlavy k patě a jako obvykle začala výslech:

„Když si dám ta játra s rýží, bude to hned?
„Ano, to bude hned,“ odpověděl servilně číšník.
„A jsou dobrá? Za jak dlouho je donesete? Bude to do pěti minut? My totiž strašně spěcháme.“
„Jistě madam. Bude to tu, než řeknete švec.“ V jeho hlase jsem postřehl tu profesionální ironii, na kterou jsem tak alergický. Jako by nestačilo „Panstvo a Madam“ teď ještě „švec“. Začal jsem tušit potíže. Veronika pokračovala.

„Doufám, že ani zdálky neucítím přepálený olej, vyřiďte kuchaři, ať se ani neopováží použít nějaký tuk. Dohlédněte také, abych nedostala rozvařenou rýži. Jakou rýži používáte? Dáváte k tomu nějakou zeleninovou oblohu? Jestli jsou její součástí rajčata, předpokládám, že je vykrojená stopka. A nechci žádné zelí.“

Mladík ji takticky neodpověděl, obrátil se raději na mě a rekapituloval objednávku.

„Takže, pánovi pivečko, dámě jatýrka na vodě, s rýžičkou rozsypací, rajče vykrojené, bez zelí a to vše velmi, velmi rychle.“

„Ano, přesně takto,“ odpověděl jsem a souhlasně kývl hlavou.

„Jo, a na pití si dám kolu, ale prosím s citronem a bez ledu. Ne moc studenou, ale ne zase moc teplou,“ ozvala se znovu Veronika.

Číšník takřka nepostřehnutelně zakřivil pravý koutek úst směrem k podlaze. „Mohu Vám nabídnout Pepsi? Coca Colu bohužel nemáme.“
„Ne, pepsinu nechci. Vy nemáte...?“

Veronika se na mě vyčítavě podívala, jako by chtěla říct: "Tak tady máš ty tvoje rady," a znovu se mě zeptala:

„Tak co si mám dát k pití?“

Cítil jsem, jak něco uvnitř mě začíná bublat. Otočil jsem hlavu směrem k uhrovité tváři a potichu hlesl:

„Sprite máte?"
„Máme.“
„Tak prosím jeden Sprite, bez ledu.“

„Bez citronu, pane?“

Odevzdaně jsem kývnul hlavou a uvědomil si, že dnes na nás herci opět nepočkají.