Milovanému čtenáři

Ááááááááááá, chtěl bych psát, jako hraje Jimmy na kytaru. Jeho hudba mě rozbíjí na malinkatý průhledný střepy. Všechno co je ve mě, vypadává na povrch. Dává do toho všecko a bere mě s sebou. Díky. Dát tak do týhle stránky všechno, co je ve mě. Nepochybuju o tom, že bych měl málo místa, málo času. Pochybuju jen o tom, co je ve mě. Mám na to, abych zaplnil tuhle stránku, aniž by mi můj milovaný čtenář v půlce neusnul?
Existuje jedinej způsob, jak to zjistit.
Vynechat půlku stránky.
A slušně se rozloučit.
Aniž bych nikoho nenasral.
Klídek. Pohodička. Žádný nervy.
Žádný emoce. Nic by po mě nezbylo zbejt.
Tak nikoho nenaseru. Vzpomínky k sobě poutaj city. City jsou spojený s bolestí a s radostí. Čeho máš víc čtenáři?
Necháš se ode mě vést peklem mých povídek z cirkusovýho stanu,ve kterým žiju?
Spolu s pološílenými medvědy a ožralými klauny a miliardami pilin.
Zavři oči a věř mi. Dostal jsem tolik kopanců, že už je nedokážu vracet. Dost bylo válek.
Tak pojď, jdeme. Vezmu tě do náručí, když už nebudeš moct dál, slzy ti schovám do rtů, když se budeš bát.
Ale pořád budu s tebou, to mi věř. Skočíme spolu do propasti. Do života.
Nespíš? Já se tě jen ptám.