Postel s peřinou

Ten den byl už od začátku nějak zvláštní, něco viselo ve vzduch a nebylo jasné co. Bylo dusno. Velice dusno. Slunce žhnulo až k nepříčetnosti a téměř spalovalo vše živé. Zvířata zalezla do stínu a lidé ostatně také. Slunce stále pálilo. Přešlo ráno, dopoledne, poledne i odpoledne a blížil se večer.
Najednou, téměř neslyšně a nepozorovány se v jednom koutě oblohy seskupily temné mraky a pokryly celý obzor. Obloha potemněla. Na střechu zabubnovaly první těžké kapky. V dálce se zablýsklo a slabě zahřměl hrom.
Je dvaadvacet hodin. Bouře, bouře je slabé slovo, hodilo by se spíše živelná pohroma. Tedy pohroma je v plném proudu. Blesk stíhá blesk takovou rychlostí, že obloha je téměř v plamenech a světla je jako ve dne. Také hrom si dává nemálo záležet a burácí k ohluchnutí.
Celá rodina se uložila ke spánku. Tatínek, dnes výjimečně se uložil do podkrovního pokojíku. Jinak, celá rodina, manželka, tři dcerky a synek spali v pokoji.
Kolem půlnoci proťal oblohu šílený blesk a zasáhl domek ve kterém spala naše rodina, nato zařval strašně silně hrom, ale jaksi jinak, jako by věděl, co silný elektrický výboj způsobil. Praskla střecha, vznikl požár, který mohutný déšť ihned uhasil.
Když se střecha prolomila, spal zrovna tatínek spánkem blažených a bouřka mu vůbec nevadila. Tím tříštivým zvukem se probudil, otevřel oči a spíše cítil než viděl, jak se řítí něco, bylo mu jasné, že ho to něco nemine. Zavřel oči a očekával svůj poslední okamžik. Místo toho ucítil ne zrovna silný tlak na prsou a nemohl pohnout ničím, rukama, nohama, pouze hlavou. Nejdříve se domníval, že ochrnul a nebyl od toho daleko, asi deset centimetrů, taková vzdálenost totiž dělila jeho tělo od spadlého krovu, který přišpendlil jeho peřinu k posteli. Byl spoután svou vlastní peřinou na své posteli. Mohl dýchat. Mohl hýbat prsty, ale nemohl ven.
Hlavou se mu honily černé myšlenky: „Co se mnou bude? Přežiji? A moje žena a děti?“
Nejmladší Ivetka má pozítří třetí narozeniny, velmi se těšila na svoji mrkací panenku a Ondra chodí už do druhé třídy, tolik baží po vědomostech. „Budou mu ještě dopřány? Naše dvojčata a, a Miriam, nejsou zasypáni? Musím se to dozvědět, musím se odtud dostat, musím, musím!
Chtěl se pootočit. Nepodařilo se. Zkusil se vzepřít, zda peřina nepraskne. Bez úspěchu. Obhlédnul své okolí, výsledek: uvězněn na vlastní posteli, ze dvou stran jištěný střechou a ostatních stěnou. Jen v jednom rohu byla skulinka, kde se trám vzepřel o zeď, tudy by se snad dalo protáhnout, ale… „Přece odsud musí existovat nějaký únik“ říkal si nahlas. „Nemusí, ale nemusí“ našeptávalo mu jeho vlastní nitro. „Musí, musí“ snažil se ho překřičet, ale marně. Vzdal to a začal jednat.
Pomalu, polehoučku se hadovitými pohyby soukal z pod peřiny ven, šlo to ztuha a namáhavě, každou chvíli potřeboval odpočinek. Bolelo ho celé tělo, každičký sval. Po několika krátkých minutách, jež tatínkovy připadaly dlouhé jako celé hodiny, dopadl na podlahu. Těžce oddychoval. Z nejhoršího byl snad venku.
Již po několikáté zavolal jmény své bližní. Nikdo se neozval. „To není možné,“ uvažoval, „musejí mě slyšet, nemohou přece spát, takže musejí být… Ne, ne , ne,“ zařval z plných plic a s novou vervou se pustil do díla. Škvíra, jíž chtěl prolézt byla příliš úzká. Nato ale nedbal, s tvrdohlavou neúnavností a zoufalstvím ulamoval kousek za kouskem, až se mu zdála díra dost velká, aby se jí protáhl. A také ano. Okamžitě stál na druhé straně a utíkal se schodů dolů. Zaběhl do dětského pokoje. Byl zdemolovaný a prázdný. Zavolal: „Ivetko, holčičky moje!“ Vběhl do druhého, naskytl se mu úplně stejný obrázek, zdemolovaný a pustý. Zauvažoval: kde mohou být? A nahlas zavolal: „Kde jste?“ Nic.
Nedbaje na hustý déšť a pronikavé blesky, vyběhl ven a neomylně zamířil do dřevěné chaloupky, kam se odkládalo harampádí. Trhnutím otevřel dveře. „Tatínku“ ozvalo se zevnitř a ve stejném okamžiku ho objímalo pět lidí. „Mysleli jsme si, že jsi…“ selhal jí hlas. „Ano, já také, děti moje. Hlavně, hlavně, že jsme všichni živí.“