Slečna Smyšlenka

Slečna Smyšlenka
povídka adventní, preštědrodenní

Nalila si tajně trochu portského do hrnečku. Aby byla jó nenápadná. Sedí doma na posteli, čerstvě vysprchovaná a ve zvláštním (ne)očekávání zvláštností očekávaného Štědrého dne, kterýžto má se započít nocí a to po uplynutí následujících 95 minut. Chtěla sice původně napsat báseň, jak je jí podobno, ale neměla na ní náladu, tak se rozhodla pro povídku. Ale ne, nakonec si bude hrát na dadaistu či podivného surrealistu (omámeného životem) a bude zapisovat svoje myšlenky… Pouze a jen své okřídlené promyšlené myšlenky zamyšlené slečny Smyšlenky. A teď se rozhodla, zapojit i vzpomínky. Vlastně neví, odkaď by začla, tak proto chce zmatek.

Onehdá, bylo to v sobotu, šla po Praze, šla na oslavu a mrzlo. Hodně mrzlo. Ale taky hodně sněžilo. Víte, ona nemá ráda zimu, minulý rok jí trpěla už od listopadu a toužila po jaru. Ne, ne že by vyloženě toužila, ale už se těšila, hrozně moc… Miluje jaro…jaro, jaro voní novým životem, jaro zpívá a kvete a zelená se, raduje se a září. Miluje, když se stromy obsypou a prodlouží se dny. Miluje, když kvete Petřín. Ooo tak moc! Ale dost. ...Šla v sobotu večer a byla jí zima. Ale měla takovou zvlášt(n)ě zasněnou náladu. Dopoledne (což ovšem pro ni je spíše brzké ráno, mluvíme-li o sobotě) byla na Rybovce, České mši vánoční, zpíval ji sbor její školy. Taky tam chodila. Začla loni po Rybovce a skončila letos v září, či spíše už v červnu… A zrovna tu Rybovku by si tak ráda zazpívala. Teď ale už byl večer a sněžilo a co na tom, že jí byla zima. Šla výjimečně dřív, jinak chodí pozdě. Ale teď šla dřív, protože venku byla celý den. A co na tom, že jí byla zima, loudala se. Co by taky mohla dělat, že. Vločky ji zastihly už na zastávce. Koukala vzhůru a v duchu o nich uvažovala. Jsou tak lehounké a poletují ve vzduchu s lehoučkou bázní. Se svojí konstantní lehkostí, která je mimo jiné dělá krásnými, zdánlivě naprosto bezstarostně a se studem tají při dopadu na její rty, v tu ránu ztratí nejen svůj chlad, ale také sami sebe. Nemluvě o těch, které dopadnou na špinavou silnici do hromadného hrobu v podobě břečky a jejich smrt nikdo nepocítí… Nastoupila a popojela tramvají. Vystoupila s hlavou plnou vloček. Šla shodou okolností proti vznášejícím se vločkám. Měla jich pak plné vlasy a byla vůbec celá dočista zasněžená. A víte vy co? Najednou se do té zimy úplně zamilovala! Měla z ní takovou radost! Už ji nestudila. Chtěla, aby ji zasněžily... Třeba nechtěla, ale rozhodně o tom tak nějak přemýšlela. Šla se podívat na Orloj a pak přestalo sněžit. Zalezla do místa určení a zbytek večera jí byla zima.

Dneska obdržela pár poněkud bizarních zpráv. Byly to otázky, na které se doteď potřebovala ptát ona, ale ještě se ani nedozvěděla odpověď, a teď se jí na ně ptá ten, co jí na ně měl odpovědět… Svět je někdy opravdu zvláštní. V tomto případě tedy snad raději doufá, že tu odpověď se nedozví.

Milé Pampelišky,
zima je pro nás špatným obdobím. Semínka se jako zbloudilí parašutisté rozlítli neznámo kam a zakořenily. Kdo ví, co z nich vyroste a kde. Chtěla bych, abychom byli všichni spolu, a zároveň vím, že ta pravděpodobnost není tak velká jak bych chtěla… Mám vás tolik ráda... Nemám tady Plachetnici, ale mám tu Piráta. Napiju se s ním na nás, až přijde ta půlnoc. Napiju se na naše zdraví a štěstí... Ať už naše dohromady nebo každého zvlášť.
Líbám Vás,
Vaše M.

Ještě se ve svém mladém životě ani pořádně nenapila a už má ten mozek snad úplně prochlastán, jupijeeej! Spěje, spěje, nedospěje. A to už jí táhne na osmnáct. Krása.

„Milovat sám sebe je počátkem celoživotního dobrodružství.“, řekl jeden spisovatel. Jeho ctěné jméno znělo Oscar Wilde. Měl pravdu. Přišla na to nedávno, jak moc velkou měl pravdu. Není to tolik egoistické, jak se může zdát. Žila s jednou naivní a romantickou slečnou. Plus mínus nějakých 15, možná 16 let. Ano, občas si stěžovala, přece jen jí někdo chyběl, ale... Přestály to spolu. Jenže potom, kdoví, proč ji to najednou tak zlomilo. Jeden člověk, ten za to mohl. Doteď spolu přestály všechno, až na menší neshody. Ale tohle už ne. Její slečna už zřejmě neměla dost síly, aby jí pomohla a ona? Vlastně na ní doteď moc nemyslela... Kamarádce řekla, že teď se asi změní. Hodně ji to vzalo. Ale co myslela tím, že se změní? Rozešla se s tou naivní a romantickou slečnou… Později se jí ujala jiná slečna, s tou je doteď. Není tak krásně romantická ani tak krásně naivní… Ale ona, Smyšlenka takovou zůstala. Jenže ta její druhá slečna je taková trochu děvka. Ony dvě dohromady jsou hotové fiasko. Slečna Smyšlenka je z ní už poněkud nešťastná, teď teprv lituje, že se rozešla s tou hodnou slečnou. S touhle je totiž tím těžší se rozejít, čím dál ji s sebou táhne. Co bude dál..? Člověk si začne vážit toho dobrého, až když to ztratí. Další velká pravda. Ale co, že. Pravda je přece taky relativní. A pro pravdu se lidé zlobí.
ˇˇˇ
„Vnitřní démon.“ (další myšlenka, nevlastní)

Měla dnes večer takovou společenskou náladu… Nakonec zůstala sama s písemnými zprávami od svých přátel, nepřátel či jiných lidí...hlavně od nich. Kterak veselé...

Slečna Smyšlenka přeje krásné vánoce...veselé...šťastné. Jen těm co chtějí ovšem. Pro ty ostatní to neplatí, ale ty má také moc ráda... Ty co si to zaslouží. Oni to vědí, musí.

„Láska je jen silnější chtíč.“ Citovaná pravda...

Milé Pampelišky,
je půlnoc a já si jdu připít s Pirátem.
Na NÁS!
Vaše M.

...
24.12. 2009 0.01 hod.