Zimní deprese

Podívala se z okna, takovou mlhu už dlouho neviděla. Nevěděla, co si má myslet, zda žasnout nebo tesknit..

“Je to moc zvláštní pocit, sedět v tichu samoty a dívat se na bílou krajinu, tak tichou a prázdnou..”, říkala si, že krajina je tichá a prázdná jako její duše.

Občas to tak bývalo, jednoho rána se probudí a ví, že neumí žít. Umí jen existovat, přežít dnešek a zítra možná bude líp.. Zdálo se to být příliš zoufalé, udržovala naději, která tu nebyla.. Vždycky je to tak, lidé se snaží žít ale všechno je marnivost. Co tady opravdu stojí za život?

Dnes sedí u okna a dívá se ven. A všechno je prázdné a tiché, přestože bílé.. Může si vyjmenovat, co všechno ji čeká, aby nabrala sílu, lepší náladu, aby začala věřit, že se svět rozjasní. Ale to všechno, co ji čeká, je jen výkřik zoufalství : “Zabav se nějak než umřeš!”

Je sama, dívá se z okna a nemá smysl, nemá slzy, nemá zač bojovat, co chtít.. Chtěla by se nechat obklopit mlhou a zmizet, místo toho jen sedí a kouká.. Ptá se sama sebe:” Proč nedokážu žít?”