DOLEVA DOPRAVA

Seděl jsem v autě a čekal. Byla sobota odpoledne a nemocnice se zdála bejt dobrý místo, kde začít. Můj první den jako taxikář. A ještě k tomu v Anglii. Do dneska jsem byl vždycky zákazník. Teď se karta obrátila a je ze mě služebníček. A tohle město jsem znal, asi jako rodokmen támhletoho maníka, co právě přechází ulici. Jenže tohle je země neomezenejch možností.
Zajeď k nemocnici, tam chytneš džob vždycky poradili mi taxikářský matadoři. Sanitky vozej lidi na áro a ty je pak zafáčovaný a pořád otřesený vozíš domů. Takhle to chodí. Lidi ne a ne se poučit.
Do auta mi vlezla tlustá ženská. Sedla si vedle mě a na zadní sedačku naskákaly tři malý holky.
,,OK, driver?“ usmála se na mě.
,,OK. Jste moji první zákazníci,“ usmál jsem se na ní.
,,Jako dneska, jo?“
,,Jako vůbec. Tohle je můj první den,“ nepřestával jsem se smát. Pořád se smějte, vtloukal nám do hlavy lektor, lidi to ma rádi, myslej si, že je všechno v pohodě.
,,Hahahahaha...“
,,Oh, Jesus!“, nesmála se na mě.
Šlápnul jsem na spojku a zařadil jeničku. Baba i s malejma byla moje. Už nemohla uniknout.
,,Tak, kam to bude?“
,,Do Plymptonu,“ vzdychla.
Věděl jsem, že je to zbytečný, ale přesto jsem zapátral v paměti. Bylo to zbytečný. ,,Tak tam jsem v životě nebyl.“ Ale jelo se dál. Když bylo potřeba, tak na mě zakřičela: DOLEVA DOPRAVA DOLEVA DOPRAVA.
Samozřejmě, že jsem se v tomhle městě jakž takž vyznal. Hned jak jsem vybalil kufřík, vyrazil jsem na pivko. Oprášit angličtinu, nadělat si pár známejch a pár nepřátel. Asi nejvíc mi sedl bar u 2 stromů. Pohodička, domácí atmosféra, sem tam hádka, sem tam bitka, sem tam krásná holka. Jak říkám domácí atmosféra.
Hned první noc jsem tam narazil na Steva buzíka. Bylo to jako zjevení. Jako by se přede mnou zjevil anděl. Poprvý v životě jsem uviděl maníka v minisukni, jak se promenáduje a snaží se klofnout jinýho maníka. Mezi náma, fakt mu to seklo. Steve má krásný dlouhý a oholený nohy a z tvářičky poctivě odstraňuje každou vrásku, která se tam chystá zapustit kořen. Nosil se tam po tom baru, jako by to jabko utrhnul on a ne Eva.
A taky nesmím zapomenout na Lil. Odbarvenou bloncku s obrovskejma dudama. Možná pod nima měla pár stehů, ale mě to bylo jedno. Na kozy já moc nejsem. Spíš oči a duše a prsty na rukách. Jenže Lil měla na očích nalepený tak tlustý řasy, že jsem jí do očí stejně neviděl. Tak jsem jí aspoň čuměl na ty kozy. Myslím si, že na ně Steve trošku žárlil, i když na sobě nedal nic znát.
Čumět na Lilyny kozy se ale při kokakole nedalo a tak teď sedím v taxíku se čtyřma ženskejma a jedu, aniž bych věděl kam. Měly mě ve svý moci.
Když jsem je vyložil, poslal mě dispečer pro dalšího zákazníka. Začlo bejt busy, radoval jsem se. Alžbětky se mi chystaly naskákat do kapsy u kalhot. Jen pojďte holky, místa je tu dost, chechtal jsem se blahem.
Dojel jsem na adresu a zazvonil na zvonek. Pět minut se nic nedělo. Pak se vyšoural starší maník. Klepal se, jak já po čtyřdenní chlastačce. Já sám, řekl mi, když jsem ho chtěl podepřít. Než se dostal k autu, uběhla snad čtvrthodina. Každou chvilku kolem projel taxík s vysmátým matadorem, zatímco já tady mrhal časem s tímhle .... sere pes.
,,Rok jsem nevylezl z baráku,“ spustil ten chlápek, když si připnul pás. ,,Chápeš to? Rok jsem byl zavřenej doma!“
,,Chápu, sire,“ přikyvoval jsem.
,,Dál už to nešlo, dostal chuť jsem na pořádnej stejk. Chápeš to?“
,,Chápu, sire.“
,,Zavez mě k baru U Paliče. Tam dělaj nejlepší stejky ve městě. Teda aspoň před rokem je dělali určitě. Chápeš?“
,,Chápu, sire.“ Se zákazníkem musíte vždycky souhlasit, říkal lektor. Vždycky, chápete? Chápem, 15 čechoslovákopoláků pokyvovalo hlavou. Stejně jsem věděli velký hovno. Většina z nás uměla akorát tak: hau dů jů dů íngliš? Ale brzy jsem měli všechno pochopit.
Vysadil jsem sira U Paliče a už mi rádio hlásilo další džob. Busy busy (bizi bizi) hahahaha!
Nabral jsem dva ožralý maníky v hospě o pár ulic dál. Byli tak ožralý, až jsem jim musel závidět. Kamarádi z Mokrý Lhoty! Nebyli...
,,Proč sem pořád tahaj ty zkurvený cizince?“
,,Toho maníka, kterej s tím přišel, toho bych zastřelil.“
,,Vykouříš mi ho?“
,,Co?“ tvářil jsem se, že mu nerozumím.
,,Ptám se, jestli bys mi ho nevykouřil?“
Nějak se mi nechtělo souhlasit. Zákazník nezákazník.
,,Asi ne.“
,,Fucking shit, kam to jedeš? Měls zahnout! Kurvakomma, ty nás chceš natáhnout, jo?“
PaneBože, proč já? Dal bych ruku do ohně za to, že jsem po žádným taxikářovi nechtěl aby mi ho vykouřil. Tak proč já? Za co? Před půl rokem jsem seděl v kanceláři uprostřed Automobilovýho města a teď mě tady buzerujou dva ožralý domorodci. Za co? Kam se poděla moje pýcha a hrdost a ....
,,Zastav!“ řvali na mě. ,,Tys to přejel!“ Vystoupili z auta a okýnkem mi na sedačku hodili prachy.
Seděl jsem tam a nechápal, co se děje. Najednou jsem se chtěl stát ostrovem a odplout někam hodně daleko. Zmizet všem z dosahu a z dohledu. Co je tohle za město? Co je tohle za lidi? Co tady vůbec dělám? Vezmou mě zpátky do Automobilovýho města? Nemusím do kanclíku. Klidně budu na lince montovat plastikový čudlíčky. COKOLIV, jen ne tohle peklo.
A pak zpod sedačky vylezla moje pýcha a hrdost. Srabi. Když je člověk potřebuje nejvíc, nejsou nikdy kolem. Mám 2 možnosti, říkal jsem si, buď se zakousnu a pojedu dál, nebo se na to rovnou vyseru. Nebudu první ani poslední, tak co? Jenže co moje pýcha a hrdost?
Šáhnul jsem do kapsy a přepočítal svůj dnešní výdělek... špatný....i když....
,,Hej, Steve, dneska ti to fakt sekne! Neviděls Lil?“
,,Ta píča je určitě na plastice, ti říkám. Zatrsáme?“
,,Ale jo.“
Vám, lidi, říkám, jestli vás lidi dostanou do sraček, zas vás nich dostanou. A neptejte se mě, jak to dělaj.