Vzpomínky - 1. část

Už jsou to skoro dva roky, co jí znám, a teď se tu jen tiše pro ní trápím. Pro mou největší lásku v životě, který bych chtěl tyhle vzpomínky věnovat. Jmenuje se Leona. Je moc hezká, milá, chápající, má něžnej hlas, který bch chtěl zase slyšet a já jí moc ublížil. Neměl jsem to dělat, proč jsem to vůbec udělal? Měl jsem počkat do zítřka a vychladnout a všechno si rozmyslet, jít na to jinak. Ale já ne, já udělal tu blbost. Teď mám na ní jen vzpomínky, jelikož mě už nechce vidět, tolik si přeji, aby to bylo jinak, abychom byli spolu. Už jsou to skoro dva roky, co jí znám, ale to už jsem říkal, měl bych vyprávět jak jsme se poprvé setkali.
Byl tehdy únor 2008, krátce po svatém Valentýnovi, už ani nevím přesně ten den, kdy to bylo. Chodil jsem do osmé třídy na základní škole ve Velvarech. Pamatuji si, že byla akorát přestávka a my se stěhohovali do učebny chemie. Křičela na mě jedna holka: „Jardo, počkej!“.
Já jí však nevnímal, myslel jsem si že se mi to zdá. Ona však jde až zamnou po schodech nahoru k učebně chemie a pořád na mě křičí. Když už jsem jí slyšel, myslel jsem si že to snad nemyslí mě, ale pak jsem viděl jak za mnou dobíhá. Byla to Verča Vejvodová, nesla mi nějaký papírek, nebo nejspíš i vzkaz.
„Tohle ti mám dát,“ řekla.
„To si ze mě někdo dělá srandu že jo?“ ptám se jí a usmívám se.
Otevírám ten vzkaz a dočítám se, že mi nějaká holka, vyznává v tom vzkaze lásku, že se jí líbim apod. Zprva tomu nevěřím a jentak nad tím kroutím hlavou.
„Tak já ti jí přivedu, přijď příští přestávku k dílnám,“ oznámila mi a šla.
Už zvonilo na hodinu a já šel taky do třídy. Měli jsme zrovna chemii. Po hodině o přestávku jsem tedy šel k dílnám, říkal jsem si, že si ze mě zase někdo dělá srandu. Přišel jsem tam a viděl, jak Vejvodová táhne Leonu až k dílnám. Smál jsem se a nevěřil co se vůbec děje. V tu dobu jsem ale Leonu ještě neznal, nevěděl jsem jak se jmenuje, jen jsem jí vídal po chodbách ve škole a líbila se mi. Ale vživotě mě nenapadlo, že by zrovna ona psala ten dopis, ačkoliv jsem to tušil že to psala ona. No tušil, spíš si to víceméně přál, jelikož se mi už tenkrát líbila. Teď jí vidím přímo před sebou stát, vlastně přitaženou, jelikož se dost styděla, bála se a já se bál taky, skoro jsem tomu nevěřil.
Pak se odebrala do třídy a já s ní, stáli jsme mezi dveřmi a povídali jsme si.
„Ty jsi všechno, v tom dopise myslela vážně?“ zeptal jsem se jí.
„Ano, myslela,“ odpověděla mi.
Díval jsem se jí do očí, bušilo mi srdce jako na poplach, bohužel tenkrát jsem byl mladej a blbej a moc to všechno nechápal. Začli jsme spolu tenkrát chodit.
Byl jsem ale na tolik hloupej, že jsem se jí bál, políbit a obejmout a cokoliv udělat, ačkoliv jsem jí miloval. Poprvé jsem jí obejmul, když jsem se s ní poprvé usmiřoval, jelikož jí mrzelo, že jsem se nikdy neodvážil, ale nakonec, nakonec nám to stejně krachlo, dlouho nám to nevydrželo.
Tenkrát mě to dost bolelo. Bolelo mě to tak, že jsem jí až i nesnášel, sestra mě předtím vším varovala, ale já na ní nedal, dělal jsem si to své. Ale vzpomínal jsem na to, myslel jsem na to, jaký to s ní bylo, na ten pocit. Tenkrát po tom rozchodu, jsem nevěřil, jestli mě vůbec milovala, myslel jsem si, že si jen hrála.
Ale tak plynul čas, doma se to taky hroutilo, rodiče se hádali, jelikož Otec se chtěl z Velvar odstěhovat a taky se mu to povedlo. Byl 12. červenec 2008, byla sobota a my jsme stěhovali vše, co nám v bytě zbylo, jelikož spoustu věcí se stěhovala během druhého pololetí do Kladna. Tam jsme se měli definitivně odstěhovat a takyže odstěhovali. Strávil jsem ten den se svým kamarádem, Jardou Skálou, jmenoval se křestním jménem, jako já. Kecali jsem prakticky o všem možném, o tom co jsme ve velvarech spolu prožili. Na Leonu jsem tehdy nechtěl ani pomyslet, pořád jsem byl na ní naštvaný. Tenkrát jsem z toho všeho začal až „nezdravě“ programovat, jelikož mi bylo toho líto a byl jsem naštvanej. Doslova mě to rozpouštělo. Nejvíc mě rozpustilo to stěhování, ve velvarech jsem prožil 11 let svýho života, prožil jsem tu dětství, měl první lásku a najdnou, mělo být všemu jinak. Když jsem pak odjížděl v tom autě do Kladna, brečel jsem, mamka taky brečela. Snažil jsem se být optimističtější, ale moc to nešlo, tak jsem se aspoň před otcem tvářil, že je všechno v pohodě, i když nebylo. Před očima mi doslova probíhali všechny vzpomínky, co jsem ve Velvarech prožil. I nadále jsou Velvary pro mě domovem, i když teď bydlím na Kladně.

Po pár měsících žití na kladně jsem se zamiloval do Veroniky Nagyové, i když ona bydlela odemě dost daleko. To však ale moc dlouho nevydrželo. Uplynul již rok, co jsem naposledy viděl Leonu. Už jsem byl i rozhodnut kam nastoupím na střední školu, a zrovna to mě přivedlo zpět do Velvar. Na přihlášku jsem měl mít potvrzení od lékaře, doktorku jsem mě a nadále mám, pořád ještě ve Velvarech a to mě vlastně přineslo štěstí.