Co jsi dneska napsal?

Tiše, tiše. Není kam pospíchat. Doháním včerejšek. Tuhle větu jsem začal dneska odpoledne: sedím u stolu a píšu. Na posteli se mi rozvaluje holka s dlouhejma zrzavejma vlasama a nechce mi dát. Sere na to, co napíšu, protože ONA chce bejt tanečnicí. Kdykoliv pootočím hlavu jejím směrem, postaví se mi péro a (drk)ne mi do klávesnice.
Proboha, není lehký předstírat, že jsem spisoavatel. Jenže už to nemůžu vzít zpátky. Nabouchám ještě pár vět a pak si k ní lehnu. Snad se mi ji podaří přesvědčit, že láska je na světě to nejdůležitější. Po tanci.
Kristova Noho, ty její vlasy jsou dlouhý kudrnatý a hustý. Jsou jako cerstva lava. Jako by jí ta hlava hořela, jako by kolem ní měla svatozář života. Teď si sundala kalhoty a znuděně se podívala mojím směrem. Sakra(drk), jestli přestanu psát, tak mě prokoukne a už jí nikdy neuvidím. Proč jsem jí neřekl, že jsem malíř? Mohl bych na ní mířit štětcem a přitom si ho vyhonit na plátno.
Ničeho by si nevšimla, protože bych tu mrdku(drk) obtáhnul černou barvou a vydával to za expresionismus.
To jsou nohy! Má je jak modelky z časáků. Jenže tahle zlatovláska nestihla uzávěrku. A ta prdelka. Teď jí na mě vystrkuje z pod peřiny. Stačilo by natáhnout pravou ruku a už bych se mohl dotýkat jejích kalhotek. Kolik toho mám ještě napsat, abych vypadal věrohodně?
Ztratil jsem tempo. Píšu jen levačkou. Pravá (drk)ruka na sebe vzala starost o předehru. Prstama jí kroužím po růžovým lemu jejich miniaturních kalhotek. Připomínaj kaňku na papíru jejího těla. Začla vzdychat. Jenže já nevím, co(drk) dřív! Jsem chlap, nedokážu dělat dvě věci najednou. Klávesnice se mi vznáší nad stolem a já vím, čím to je. Levačka trucuje a já taky vím, čím to je.
,,Uf a je to,“ snažím se působit přesvědčivě. ,,Splnil jsem svůj denní limit slov.“
,,Ehmm, to je pěkný. Děláš to moc dobře.“
,,Líbí(drk) se ti to?“
,,Moc. Víš co?“
,,Co?“
,,Chtěla bych si přečíst, co jsi napsal.“