Packal

Packal

Starý byt v ještě starším domě. Prázdný pokoj naplněný jen na splátky nakoupeným nábytkem a mým egem. Sedím v tom bytě, v pokoji velikosti "safety matches" a přemítám. Jednadvacetiletý tragéd, sedící potmě v trenýrkách značky "L AL" a klapající do kláves svého laptopu. Do pokoje se sotva vleze rozkládací pohovka a malý konferenční stolek. Byt je velikosti 2+1 a i tak se tady tísníme tři. Tedy vlastně tři a půl. Po škole jsem se rozhodl odstěhovat se od rodičů a najít si práci. Ó má dobroto, kdybych věděl, jak to skončí, tak ještě teď studuju. Jak je v tomhle podělaným státě zvykem, pro každou práci, pro kterou odpovídáte jak intelektem, tak vzděláním je potřeba minimálně dvouletá praxe. Tak se stalo, že jsem nastoupil jako pojišťovák.

Není to zlé, říkal jsem si. Jako naivní čerstvý absolvent jsem uvěřil slibům o závratných penězích a zářivé kariéře. Vše se vyvíjelo dobře, dělal jsem sice práci nevděčnou, ale zpočátku mě docela dobře živila a nemohu říct, dokonce i bavila ! Takže po dvou úspěšných měsících jsem se odstěhoval od rodičů do přízemního bytu 1+1, našel si dívku, kterou jsem miloval(říkejme ji třeba Klára) a vše vypadalo minimálně skvěle. Jak už to tak ale v dobrých příbězích bývá, když vše vypadá dobře, něco se posere. V práci to začalo jít se mnou z kopce. Zpětně si myslím, že to bylo především proto, že dneska dělá pojišťováka každý člověk, co nosí kravatu.
Dělala a dělá to i spousta mých známých, tak se nemůžu divit, že to dopadlo, tak jak to dopadlo. V pojišťovně jsem po posledních dvou výplatách, které mi ani nájem nemohly zaplatit skončil.
To byla doba, kdy už já sám jsem měl půjčku na zařízení bytu, která volala po splátkách. Nyní jsem si musel vzít další, abych vůbec měl z čeho žít a platit nájem. V této situaci a bez práce jsem se musel stěhovat, protože mi končila nájemní smlouva a majitel hodlal byt prodat.

Mezitím samozřejmě, protože sám sebe bych označil mírně řečeno za "notorického holkaře" jsem přišel o zatím jedinou ženu, kterou jsem miloval. A ještě vlastní chybou. Odjela s rodiči na 2 týdny na chatu, mě tady nechala v péči mých stejně alkoholických a promiskuitních kamarádů. A co se mělo stát, stalo se. U kamaráda se pořádala "house party" a lihoviny všech druhů a barev tekly proudem. Nedlouho po začátku už celá sebranka měla řádně nakoupeno.
Chvíli jsem se držel zpátky, ale jakmile už jsem nenašel nikoho, s kým se dalo souvisle mluvit, počal jsem je dohánět. Nezmínil jsem se pořádně o osazenstvu oné párty, samozřejmě smíšené a samozřejmě velice odvázané. Pro náš příběh je ale důležité, že tam byla jedna dívka. Přesněji dívka mého kamaráda. Jak tak pokračoval čas, všude kolem leželi opilé těla a my spolu popíjeli o samotě. Teď omluvte mé zmatené vyprávění, protože střízlivost mi té noci nebyla bratrem. Prostě se nějak stalo, že jsme se spolu vyspali, nevím jak, nevím proč. Jediné, co si té noci pamatuji je obličej kamaráda sklánějící se nademnou s pěstí napřaženou.

Ale neuhodil. Prý nemohl. Byl jsem ve stavu, že vlastní matku bych nepoznal. Politá, blábolící troska. Ráno jsem se probudil ve svém bytě s nehoráznou opicí. "To byl ale příšerný sen" myslel jsem si a počal se balit, protože jsem jel navštívit přítelkyni. Zjistil jsem, že mi chybí telefon, tak jsem se vrátil na "místo činu". Všichni krom mě a ní ještě spali. Zkomírajícím a vychlastaným hlasem jsem se zeptal, zda se to stalo. Němé přikývnutí. Začal jsem bulet jako malá holka. Už dlouho jsem nebrečel, snad od svých 10ti let. Sbalil jsem se a jel za Klárou.
Ten den jsem se měl oficiálně seznámit s jejími rodiči. Vůbec se mi do toho nechtělo, ale na druhou stranu neuvěřitelně mi chyběla. Abych to zkrátil, nic jsem jí neřekl. Tehdy. Vše jsem jí pověděl, až jsme se vrátili a to znamenal konec mezi námi. Varovala mě, ještě, než jsme si něco začali, že nevěru neodpouští. A slovo držela.

Stěhování do 2+1 s mým kamarádem vypadlo jako vysvobození nebo alespoň krátkodobé rozptýlení chmurů. Byt nebyl nic nóbl, ale to my taky ne. Chvíli opět vše vypadalo lépe, poté si spolubydlící našel přítelkyni s dítětem. Trávila u nás celé dny a její roční prcek taky. Ze začátku jsem ho vnímal jako zpestření všedních dnů a měl jsem ho rád. Postupem času jsem však toho malého satana začal tajně nenávidět. Ucpával záchod toaletním papírem, vyhrabával šuplíky, bral věci ze stolů a neustále se procházel s noži a jinými špičatými věcmi v té jeho papuli. Samozřejmě špičkou dovnitř! Jak už to vypadlo, že ho musím každou chvíli zabít, přítelkyně od spolubydly se pohádala s rodičema a začala u nás bydlet! Nervy moje. Dodnes si z toho tvora trhám vlasy a to je možná důvod, proč jsem velice zintenzivnil hledání nového zaměstnání.

Začal jsem pracovat - světe div se - v pojišťovně. Tady se možná čtenář pousměje a vynadá mi do dávno vyhynulého živočišného druhu, ale já nic jiného v životě nedělal. Naopak Vás možná nikoho nepřekvapí, že má kariéra tam skončila po 2 měsících. A opět hledání práce a opět nervy. Má prozatím poslední práce je detektiv v supermarketu. Vždy mě bavilo, jak vznešené názvy povoláním někteří lidé dávají. Tento nejnovější přírustek do životopisu byl jen o tom, stát 13 hodin na místě a tvářit se zle. Člověku, jež tuto práci nedělal to může přijít jako flákání, ale každému, co kdy zkoušel stát 13 hodin na jednom fleku, je jasné, o čem mluvím. Po předchozích zkušenostem jsem již přestal sledovat během práce čas, v bláhové naději, že mi práce rychleji uteče. Když jsem podle mých vnitřních hodin (ano je to nešťastné označení) věděl, že uběhly minimálně 4 hodiny, osmělil jsem se a podíval se na hodinky. V tu chvíli se mi málem podlomily nohy.
Nejenže neuběhly 4 hodiny, ale ani 3 nebo 2, uběhlo slabých 107 minut. Začal jsem být smířen s tím, že nějákou dobu to musím vydržet a hle, další rána osudu, začali omezovat směny a přestali volat abych příští týden šel do práce. Takže sečteno, podtrženo - jsem v podstatě bez práce a mohu se zase vydat na cestu do hlubin pracovních "příležitostí" (uvozovky jsou zde namístě jelikož příležitost nikdo mladému, ambicióznímu klukovi po studiu nedá). Příští týden mám 2 pracovní pohovory jeden pro společnost zabývající se rychlým stravováním a druhou - překvapivě - zase pojišťovna. A co z tohoto příběhu vlastně plyne? To, že člověk se nepoučí, nepoučí a nepoučí. Zvláště pokud nemá na výběr.

Tento příběh bych chtěl věnovat všem, jež hledají práci nebo se kterými si pohrál život.