V období sucha

Pravé poledne. Slunce sálalo tolik, že se i písek začal odpařovat. Po vrcholcích dun postupovala karavana. Byla dlouhá, táhla se několik stovek metrů. Nomádi a velbloudi, spojeni navěky. Putují po neviditelných dálnicích. Budou na cestě, i když my už tady nebudem. Co nedokážeš změnit, to tady bude navždycky...Kurva, co to melu?
Vrátil jsem se rozhicovanej z rozvážky čínskýho jídla, to bude tím. Měl bych se na to radši vysrat, nebo mě budou číst jen 13letý holky... což by nemuselo bejt, ehm...
Makám teď po večerech. Je to bezpečnější... Lidi se v noci víc bojej. Není to, jako když jsem prodával točenou zmrzlinu ze zmrzlinový dodávky. Tenkrát mi fakt šlo o kejhák! Sakra, rosí se mi prdelka, jen si na to vzpomenu. Ha, teď jsem málem sklouznul ze židle.
Vydržel jsem to dělat dva tejdny, pak jsem s tím musel seknout. Dozvěděl jsem se totiž o sobě dost podivný věci. A šlo mi o kejhák!
Ten džob mi dohodila bejvalka. Taxikaření mi už lezlo krkem a ona mi dala tip na maníka, kterej měl kolem osmi zmrzlinovejch dodávek. Byl to starej, večně nasranej dědek, kterej dopadal na pravou nohu. Pořád mi vrtalo hlavou, proč je tak nasranej, když dělá do sladkýho?
Bylo to kvůli penězům. Každej večer, když jsme se s ostatníma řidičema vrátili do zmrzlinovýho depa, šustil s penězma (počítal tržbu). Šustil a šustil. Prachy. Nikdy neměl dost. Jednou jsem viděl, jak otisknul prst zbarvenej do modra na kousek papíru. A víte, co tam zůstalo za otisk? Hlava nějakýho bejvalýho státníka! Ztracenej případ. Pro něj tady nemám místo.
Ten osudnej den jsem jezdil po městě a hledal potenciální kupce zmrzliny. Naštěstí mi přálo počasí, což tady v Anglii znamená, že nepršelo. Megafon vyhrával jeden a ten samej shlagr pořád dokola. Po pár kilácích jsem si musel narvat vatu do uší.
Narazil jsem na jedno dětský hřiště, kde blbly děcka na prolejzačkách. Zaparkoval jsem a ohulil to na maximum. Děcka mě zmerčily a okamžitě přiběhly. Nahrnuly se k výdejnímu okýnku, jako štěnata k cecíku mámy jezevčice. Teda, říkám děti, ale určitě jim bylo přes 10. Nebo jsem si to namlouval? Stejně jsem se už díval ďáblovi do chřtánu...
,,Ale my nemáme peníze, pane zmrzlináři,“ volaly na mě holčičky. Holky byly odvážnější. I když neměly ani floka, mačkaly se přímo přede mnou. Chlapečkové postávali dál. Pořád nevěděli, jak to na světě vlastně funguje. Klid, kluci, všechno příjde. Jednou to dotáhnete tak daleko, jako já. I vy se možná stanete ... zmrzlináři. Pořád lepší, než bejt popelářem, ne?
,,To je špatný, holky, že nemáte peníze!“
,,Ale pane, dejte nám aspoň trošičku na kornoutek!“
Ty jejich naducaný tvářičky a vlasy upjatý dozadu! A bylo jich kolem mě tolik, že jsem jsem nedokázal ani spočítat. Připadal jsem si, jako rocková hvězda. Nemůžu to dělat špatně, když je takovej zájem.
,,Aspoň trošku, pane, trošilinku!“
,,Ne, fakt to nejde, holky. Měl bych potíže. Vaší tátové a mámy by se mohli divit, proč jsem po vás nechtěl peníze.“
,,Ale, pane, my doma nic neřeknem!“
V mý hlavě si dva neurony podaly ruce a mě vyschlo v krku. ,,Opravdu? Opravdu doma nic neřeknete?“
,,Ne, neřekneme! Jen trošičku zmrzliny!“
,,No, něco mi ale na oplátku dát musíte, holky.“
Dívaly se nechápavě jedna po druhé. Jak jim mám vysvětlit, že jsou věci, který si za peníze nekoupíš? Jak jim to podat co nejsrozumitelněji? Snažil jsem si vzpomenout na hodiny přírodopisu na základce. No jo. Osmá třída, to byly časy. Obírali jsem spolužačky v šatně, mačkali jim líhnoucí se prsa a potom si sedli před tabuli, na který vysel penis, rozřízlej na půlku. Chci říct, že vysel pevně. Vysel do pravýho úhle, jako by ho někdo, kousek od kořene, ohnul, aniž by se zajímal, co na to majitel.
,,Takže holky, měl bych takovej nápad.“
Zbystřily.
,,Co kdyby mi 1 (nebo radši 2?) z vás šla sem ke mě, pomoct mi, natočit tu zmrzču na kornoutek (proboha, co to melu?)?“
,,Ano, já chci....“
,,Já chci....“
,,Já taky.....“
,,Prosím, já!“
,,Pane, já!“
Potil jsem se jako prase. Takovou odezvu jsem opravdu nečekal. Nikdy bych neřekl, co dokáže jedna dodávka s plastikovým kornoutkem na střeše a jednou ohranou písničkou.
Už už jsem natahoval ruku, abych si vybral, když jsem zahlídnul policajtský auto, přijíždějící k dětskýmu parku.
,,Kurva! Vy jste mě nabonzovali! Jedu pryč!“ Zatáhnul jsem výdejní okýnku a skočil za volant. Začal boj o život (a o moji prdel). Buď já, nebo oni. Buď mě budou v krimu píchat silnější chlapi a tátové od rodin, nebo se z toho dostanu díky svýmu řidičskýmu umění!
,,Vziůůů...,“ vypálil jsem. 1, 2, 3, 4 díky bohu jsem měl turbodízl a teď už za 5. V kouři výfukovejch plynů zmizel můj sen. A poliši pořád za mnou. Přímáčknul jsem pedál na podlahu a ručička na tacháči začla pošťuchovat 80km/hod. (Už po mě jdou, jdou, jdou, všude maj fotku mou.)
Centrem města se řítil kornout s bengama za prdelí.. Takovou reklamu si ten pajdavej magor nezasloužil. Zmetek jeden.... bohatej.
Zkontroloval jsem zásobník se zmzčou. Byl plnej. 120 kilo vanilkový. Vyhladovět mě nemůžou. Teď jen, aby mi nedošla nafta. Kurva, pořád se něco děje.