Modlitba a pramen

Každé ráno při úsvitu se modlil ke slunci a jeho paprskům, které mu dodávaly sílu pro další kroky. Nezáleželo na tom, zda bylo slunce zahaleno mračny nebo bylo jasno. A stejně tak každou noc při setmění se modlil k měsíci a ke hvězdám, aby mu byli ukazateli směru a ochránci před nebezpečím, které jej mohlo potkat.
Jednoho dne, který se zdál být stejný avšak jedinečný jako všechny předešlé dny, se jako vždy pomodlil ke slunci a vyrazil na cestu. Pěšina, po níž kráčel byla možná krátká a možná dlouhá, neznal její délku, ale věděl, že si ji zvolil před lety a že udělal správně. Čím déle byl na cestách, tím více začínal rozumět sám sobě a tím více začínal vnímat svět kolem. Dnes konečně po dlouhém putování dorazil k hranici pouště. A hledání nejbližší studny mu trvalo déle než kdykoliv předtím. Přesto, když studnu s vodou spatřil, šel stejně pokorně, jako kdyby jeho hrdlo nebylo zcela vyprahlé. Každý z nás by se v tuto chvíli napil, poutník však před studnou poklekl a začal odříkávat prosbu o vodu k prameni, který studnou protékal. Když ji dokončil ještě se otočil na slunce, které mu celou tu dobu pražilo do zad, aby se na něj usmál. V tu chvíli uslyšel ve své hlavě hlas: „Každý den k mému prameni přichází spousta pocestných, karavan a lidí pouště, avšak všichni sotva přijdou, automaticky spouští vědro pro vodou. Ty, poutníku, jsi přišel a přestože tvé hrdlo sužovala žízeň mnohem větší než kohokoliv z těch, co sem kdy přišli, nejprve jsi mne o vodu poprosil. Málokdo je takový jako ty. Už celé věky jsem nepotkala nikoho, kdo by nejprve požádal. Vaše pokolení si přestalo vážit toho, co mu Matka dala, ale ty jsi se vydal po jiné cestě než většina stáda. Za to ti dávám dar, aby vždy, když budou tvá ústa vyprahlá, byl poblíž pramen, který zažene tvou žízeň.“ … „I já jsem byl takový jako ti, co přicházejí a berou, aniž by prosili a děkovali,“ pomyslel si poutník. Po té, co se napil, poděkoval a pokračoval v cestě.