Brýle zvané Lenonky

Rozletí se dveřej čekárny a já čekám na to, co přijde. Do dveří vešel pán s bradkou a kulatými brejličkami z období BEATLS. Neřekl nic, jen se posadil a prohlíží si místnost. V tom jeho oči zamířily ke mně a nevěřícně si mě prohlížely. Chvíli jsem tomu nevěnovala pozornost, ale po chvíli mě to svým způsobem vytočilo a jak jinak než drze jsem se zeptala: „Co pořád tak divně civíte?!“. Neodpověděl a koukal dál. Zvedla jsem se a odešla jsem z místnosti ven. Nevěnovala jsem tomu pozornost. Odešla jsem domu a ani ve snu mě nenapadlo, co přijde za zlom v mém životě.
Několik dní probíhalo tak jako všechny ostatní. Až jednoho dne jsem vstala a odcházela
jsem do školy. Před dveřmi byla obálka s mým jménem. Říkám si, že by to mohl být nějaký dopis s vyznáním lásky od toho kluka z výtvarky. Když sem otevřela obálku zlehka mě vyvedlo z míry to, že celý dopis byl psaný rukou dospělého člověka a hrozně úhledným písmem. Začala jsem číst:

Potkat Tě, bylo pro mě něco jako probuzení ze zlého snu,
tvoje oči, nos a ústa…Celá Tvoje tvář mi připomněla moji mrtvou ženu.
Chtěl bych se s Tebou sejít a promluvit si, ještě jednou vidět Tvoji tvář.
Prosím Tě , abys přišla do čekárny zítra v 16.30.
S Pozdravem Charlie Mekenzie (muž z čekárny)

V tom ve mně hrklo a běžela jsem zpátky domu. Zbudila jsem mamku a dala ji přečíst dopis od záhadného pána z čekárny. Mamka nevěřícně koukala a řekla, ať jdu do školy a zatím to neřeším.
Ve škole jsem nebyla schopná dělat nic jiného než myslet na dopis a pána z čekárny.
Když jsem přišla domu, zavolala mě mamka k obědu. Připravila mi moje tolik oblíbené lasagne.Dojedla jsem a přesunula jsem se k sobě do pokoje. Zapnula jsem počítač , pustila písničky a lehla jsem si na postel. Tak jak to dělám každý den, když přijdu ze školy. V tom zamnou do pokoje přišla mamka , ubrala na hlasitosti a sedla si do křesla naproti postele. „Andy, měla bych ti něco říct.“ Zpustila a sklopila hlavu dolu. Kývla jsem hlavou, že ano. „Já a tvůj táta jsme nemohli mít děti, ale hrozně se toužili někoho milovat a vychovávat. Neměla jsem odvahu ti to říct, ale teď mám takové tušení , že musím. Andy, jsi adoptovaná. Tvoje pravá matka umřela při porodu a tvůj pravý otec nebyl psychicky schopný se o tebe postarat.“ Spustila a já neměla šanci nic říct jen sem nevěřícně koukala.
Rozbrečela jsem se,ale ne proto,že bych se na mamku zlobila,ale spíš údivem nebo taky proto,že by mě to ani ve snu nenapadlo , že nejsem jejich. V tu chvíli jsem jim byla ještě vděčnější než jindy. Za to, že vychovali cizí dítě a nedali znát,že není jejich ani v ty nejhorší chvíle,které jsem jim svým ne vždy dobrým chováním způsobila. Řekla jsem jen „děkuji mami“. Ještě mi řekla, že má tušení že ten záhadný pán by mohl být můj pravý otec. A jestli se sním chci sejít půjde semnou zítra do čekárny. Odkývla jsem a šla jsem spát. Druhý den jsem nešla do školy a připravovala jsem se na setkání s pánem z čekárny.
Když se blížila půl pátá začala jsem mít hrozný strach. Mamka mě podporovala jak jen mohla. Když jsme tam přišly už tam seděl a prohlížel si fotku. Nevěděla jsem co mám říct a tak mamka pozdravila a pána poznala. Byl to on. Můj pravý otec. Bavili jsme se v čekárně asi půl hodiny. Ze zoufalého a nešťastného pána vyzařoval pocit štěstí,že našel svou dceru. Mamce byl vděčný za to,že mě vychovala a pozval nás druhý den na večeři.Na večeři byla semnou ještě mamka,ale na další setkání jsem se vypravila sama. Postupem času jsem si s „Taťkou“ začala rozumět a trávila jsem sním vždy jeden víkend v měsíci. Do života se nám nějak nepletl a docela mi to i pomohlo, protože můj taťka,který mě vychovával od mala umřel při autonehodě. Nakonec si začali s mamkou tolik rozumět, že se dali dohromady. A po dlouhé době jsme byli zase šťastná rodina. Já,mamka i pán z čekárny.