Věčná přítelkyně

„Proč pláčeš?“ zeptala se malá holčička sedmikrásky, která rostla uprostřed louky.
„Rozhlédni se kolem a pochopíš,“ odpověděla jí sedmikráska se slzami v očích.
Děvčátko se rozhlédlo a spatřilo louku se sametově jemnou trávou, která se zdála být ještě krásnější pod jemnými paprsky dopoledního slunce. „Pořád tomu nerozumím, vždyť je tu tak krásně,“ odpověděla dívenka a zatočila se ve svých světle růžových šatičkách tak rychle až škobrtla a dopadla těsně vedle sedmikrásky. Přistání do měkké trávy nebolelo, ale když si všimla zelené barvy, která jí pošpinila šatičky zamračila se.
„Nerozhlédla jsi se pořádně. Kdyby ses dívala pozorně, všimla by sis, že na celé louce není žádná jiná sedmikráska kromě mě. Včera sem přišel muž, který přichází každý týden tou dobou, aby posekl trávu pro dobytek na své farmě. Posekl celou louku a já jsem tu zůstala sama.“
Holčička se chvíli smutně dívala na sedmikrásku a pak vyskočila s takovou radostí ze svého nápadu, že i zapomněla na své špinavé šatičky. „Já vím, jak se cítíš. Taky bývám často sama, třeba jako dnes a je mi pak smutno. Ale mám návrh, co kdybych tě vzala sebou? To bychom pak nebyly ani jedna už nikdy sama.“ Sedmikráska se pod tou představou usmála a bez jediného slova holčičce pokynula. Dívenka opět poskočila plna štěstí, že si našla věčnou kamarádku a sedmikrásku utrhla. Pak se rozeběhla co nejrychleji domů. I slunce začalo víc zářit, když vidělo štěstí té malé holčičky.
Poté, co dorazila domů, vzala sedmikrásku rovnou do svého pokoje a začala jí ukazovat všechny své oblíbené hračky. Mluvila a mluvila radostí bez sebe, že může někomu vykládat o svých každodenních hrách a činnostech tak dlouho, až se jí zavřela víčka a ona usnula na koberci.
Ráno když se probudila v posteli, nerozuměla tomu, jak se tam ocitla. Až později si vzpomněla na svůj noční sen o tom, jak její tatínek přišel z práce, uložil ji a přikryl. „Takže to nebyl sen,“ pomyslela si. Vzápětí si ale vzpomněla, že než usnula, svírala sedmikrásku zlehka ve své levé ručce. Vyděsila se, když zjistila, že teď tam už není. Začala ji tedy hledat. Na volání jí sedmikráska neodpovídala a holčička začala být zoufalá. Posadila se na koberec a začala plakat. V tom slunce uslyšelo její pláč a zasvítilo svými paprsky do dívenčina okna tak silně, jak jen to dokázalo. Holčička ucítila jeho teplé paprsky na svém těle a pak když se otočila spatřila sedmikrásku, jak leží na zemi celá seschlá. Děvčátko se vyděsilo a položilo sedmikrásku do své postele, aby si odpočinula, protože si myslelo, že je nejspíš nachlazená z noci strávené na zemi.
Každý den holčička vykládala sedmikrásce pohádky, příběhy a zážitky a doufala, že jednoho dne zase uslyší její jemný hlas. Tak plynuly dny a roky až z dívenky vyrostla mladá žena. Svoji sedmikrásku však měla stále u sebe jako svou nejlepší přítelkyni a přestože už celá léta neslyšela její hlas, nikdy nezapomněla na to, jak zněl.