Táhni vodsaď, ty úchyle

Někdy ze mě vypadne něco, co si po sobě dokážu druhej den přečíst. A ještě se tomu zasměju. Život je prdel. I přes ty pšouky a sračky, který musíme překračovat. Někdy nám může uklouznout noha. Někdy nám z toho smradu zaslzej oči, ale život nám NIKDY do cesty nepostaví takový hovno, který by se nedalo .... obejít.
S rozvážkou čínskejch nudlí končím v neděli. Neděle má v mým životě dost důležitý místo. Narodil jsem se v neděli, o panictví jsem přišel v neděli nad ránem. Chlastat jsem poprvý začal v sobotu a poprvý zvracet v neděli nad ránem, těsně po tom panictví.
Ne, nebylo to tak špatný. Vlastně na to budu vzpomínat moc rád. Rozvážka nudlí byla pohodová práce. Někdy až moc. A když se dostanu do moc velký pohody, začnou se dít věci! A pak už je většinou po pohodě.
Vyrazil jsem s termotaškou, ve který byly plastikový kontejnery s nudlema a tím dalším, do Chaddlewood Street 22. Byl to stálej klient, co jsem začal dělat tuhle rozvážku, už jsem u něj byl nejmíň 2x. Dojel jsem do Chaddlewood Street, našel volný místo a zaparkoval.
Pohoda, jel jsem na jistotu. Nemusel jsem se tolik soustředit. To bylo dobře. Mohl jsem přemejšlet o budoucích nezrealizovatelnejch projektech, pro který jsem se vždycky tak rád nadchnul. Představoval jsem si, jak sedím před kamerama a moderátor se mě vyptává, jestli jsem všecko, o čem píšu, oprvadu prožil? A já se tajemně zasměju ....
Došel jsem ke dveřím a zaklepal.
...... zasměju a řeknu: no, víte, pane redaktore, samozřejmě, že jsem všechno, o čem...
Nikdo nešel, tak jsem zabouchal o něco mocněji.
...... píšu, musel.....
Dveře se otevřely. Konečně. Málem mi nedočkavostí prasknul čůrák.
,,Ano?“, zeptala se mě černovláska s krátkejma vlasama, tak kolem 28.
,,Ano?“ musela se mě zeptat ještě jednou.
Co jsem to chtěl? Zamilovat se, je to nejkrásnější, co Vás může v životě potkat.
,,Ano?“
Láska si nevybírá, kdy přijde, jak bude vypadat, až si Vás vybere.
,,Tak, co chcete?“
,,Promiňte, dovezl jsem čínu.“
Pozorně si mě prohlýžela. Láska, která se mezi námi rozlila, by naplnila Máchovo jezero.
,,Čínu? Ale já si nic neobjednala!“
Tak pozor! ,,Tady na účtu mám Chaddlewood Street 22.“
,,Ale tohle je 12!“
Ještě jednou jsem to zkusil a něžně se jí zadíval do jejích velkejch černejch očí. Byla to ode mě srabárna. Zamilovanej pohled jsem používal jen v nejzaších případech, kdy už všechny konvenční zbraně hromadnýho ničení selhaly.
Zabouchla dveře.
Došel jsem na 22 a odevzdal balíček. Černovlásku s černoočima jsem ale z hlavy dostat nedokázal. Dokonce jsem kvůli ní nedokončil intervijů. Taková oběť. Ale jí to bylo jedno. Nasednul jsem do auta a na křídlech amorů dojel zpátky do reštiky.
Další adresa byla Lipson Street 39. Pohodička. Jel jsem na jistotu. Pořád na křídlech amorů, pod dozorem andělů. Láska ze mě udělala jinýho člověka. Už jsem se mermomocí nesnažil používat vulgární slova, jako píča, šukat, kokot, kouřit, za kolik, za kolik?, polykáš?, koníčka na misionáře a tak. Kdepak. Myšlení se mi povzneslo do úplně jiný dimenze.
Našel jsem volný místo, zaparkoval. Jako ve snu jsem došel na 39 a zaklepal. Chvilku bylo ticho. Pak se dveře otevřely a přede mnou stála.... moje černovlasá černoočka!
,,Ty úchyle, jestli s tím nepřestaneš, zavolám policajty!“
...
,,ROZUMÍŠ MI?!“
,,Ano, paní.“
,,Táhni vodsaď!“
,,Ano, paní.“
Zpátky k autu jsem utíkal. Nebylo by dobrý, kdybych ty nudle dovezl studený.