Rozhovor s malým Mílou

„Proč se nám nechcete přiznat?"
Toho slova jsem se chtěl do budoucna vyvarovat, a ono mne stále pronásleduje i ve věznici, kterou obývám již čtyři měsíce.
Raději to, než přiznat, kam jsem našeho malého Mílu ukryl. Kdyby se náhodou našel, nenechal by mne už na pokoji.

Tedy před těmi čtyřmi měsíci musel jsem svatosvatě jeho rodičům slíbit, že se o Mílu pěkně postarám. Byl jsem radostí celý bez sebe, nebo jsem to alespoň předstíral - aby se kluk náhodou neptal, proč se mračím.
Hned u první křižovatky byl upozorněn, aby se mne pořádně držel a v žádném případě nikam neodbíhal, jelikož by to mohlo špatně dopadnout.
Celou cestu se mne neúnavně vyptával. Z donucení jsem okomentoval, proč jsou Mílovi teprve čtyři roky, že až mu bude pět, bude o rok starší. Vymýšlel jsem duchaplně odpovědi i na takové otázky jako „Proč pes není kočka“, či „Proč člověk nechce spát na ulici“. V jednu chvíli se situace obrátila, a ten tázající jsem byl já. Míla mi vysvětloval, jak by dělal parník „Chuchle“, jak by odfukoval a jak by po něm lidé chodili.
U otázky "Proč se silnice kropí vodou a ne pivem" jsem se trochu pousmál, ale už jsem byl téměř na pokraji svých psychických sil, zato on se velice bavil. Obdařil jsem ho alespoň třemi pohlavky a praštil ho do zad.
Ani jedna akce však neměla žádný smysl; a tak jsem jej zavedl na nádraží. Koupil jsem dva lístky do Uher, a když jsme dojeli a došli na místo, s pocitem zadostiučinění a s radostí z očekávané svobody, nechal jsem ho čekat uprostřed pustiny. Nevnímal jsem jeho následující dotazy, nechtěně jsem zachytil snad jen „Proč odcházíš, strýčku? A proč mě štípou brabenečkové?“. A víc ani ťuk.