Rozhovor jednoho těla

„ Dneska je tíživá samota..“ Hvězdy bylo zrovna možno spatřit za okny.
„ Ano, dneska je obzvlášť tíživá samota.“ Sen jen plynul v rytmu dechu.
„ Možná, možná za to mohu sám…“ Jeden z mnoha mraků zakryl hvězdy a padl chvilkový stín.
„ Co tím myslíš?“ Nádech byl na okamžik déle podržen v těle, ale nakonec byl vydechnut.
„ Ty sny. Ty sny co každý den prožívám!“ Nastala tma a samota.
„ Blázníš? Vždyť v těch snech poprvé skutečně žiješ!“ Dech byl cítit po zkaženostech světa.
„ Žiji? Vždyť akorát přežívám v jednom těle…“ Ani mraky už nemají odvahy vyplout na jinou z tras.
„ Ale je to přece život jaký ty si sám přeješ. Sám jsi to už povídal.“ Jen šelest vzduchu na plicích.
„ Ano, a to mě mrzí nejvíce…“ Měsíc začal pomalu vycházet.
„ Mrzí? A proč?“ Žije.
„ Proč? Ty se ptáš proč? Vždyť jsi mnou, vždyť to bylo i tvé prohlášení.“ Úplněk, zrovna je úplněk.
„ To máš pravdu. Tak bych určitě měl znát i odpověď?!“ Dýchá.
„ Ano, to bys měl. Až ji budeš znát pověz ji i mě.“ V síle mraků je i zakrýt měsíc. Bez problémů.
„ Neboj, vždyť jsem ty. A žiji jako ty…“ Jsem, jsou, budou.
„ Právě proto…“

Vítr zafoukal, mraky se rozlétly do dalších světů a jedno tělo se vypořádalo samo se sebou.

„ Už vím proč!“
„ Ano? Tak proč?“ Jen obočí jsem stihl pozvednout.
„ PROTO…“ Jasné a hlavně výstižné.