Kroky v rokli mizely

že měsíc není rok, a slepičí krok, a voda v led a ty leť.
No, to je jen rozcvička. Sem se tedy jako vrátil. Dvě prkna k noze upoutána a ze svahu puštěna v obloučcích. Sníh taje, okraje mrznou. Vítej Víte. Nevíte? Kdo by taky věděl! Aha. Šedivá obloha, dým z komínů. Topič fedruje kotel lokomotivy. Táhlé hů, kola se se supěním protáčí, později otáčí, vagóny mizí v dáli. Kdo jede, nevidí, kdo sedí neslyší. Moc, chtěla tu noc, převzít vládu nad tím vším. A ono se jí tu noc dařilo, jelikož se v kotli vařilo. Na co čekám, kam se vydám, dodám. Nehloubej holube, kdybych já lítat jako ty uměl, to by si ty čuměl. Klouže to se říká. Obléknu Tě do saténu, zelené oči co Ty máš, snad mi jednou dáš. A kdo to ví, že se to jednou otočí. Bude jaro, možná mráz. Kam se to se mnou vydáš. Tonoucí v mysli, obloučkem po sjezdovce. Myslím, jak se Tě zbavím. Zimo zim.