Když lodičku z papíru pohltí voda

Věděla, že si nepamatuje její jméno. Co na tom... Ona to jeho zapomněla, jen co ho vyslovil.Pluli společně velkým,zářícím sálem, pohybem tak neuvěřitelně snovým a lehkým, podobným zpěněné mořské hladině. Jako by nešlo o tanec, o svítící, jásavý sál, mozaiku rozvířených šatů nejrůznějších barev, o letní vzduch a vůbec o celý dnešní večer. Chtěla si podržet ten okamžik v paměti, navždycky ho zamknout za očními víčky, nosit obraz toho večera pořád s sebou. Přivřela oči. Její tanečník cosi prohodil. Usmála se, zamžikala řasami a dál snila, plavili se po parketu... Snad se nepotopíme. Ne teď. Naše loď není z papíru, myslela si. Když otevřela oči, přestal se točit svět, padali ke dnu. "Dovolíš?" Poznala ten hlas. Topila se v očích Bezejmenného tanečníka, se kterým si tolik popovídala! Ale ne slovy.
Jakmile ji Druhý přitáhl k sobě, Bezejmenný pozoroval neobvykle prázdný pohled dívčích očí, pohled utonulé.