Patálie z obědem aneb Vepřoknedlořízkovajíčkozelo

Byl krásný a slunečný červencový den.Právě jsme se vraceli od Potočáků,na které jsme museli vytáhnout v naší plné zbroji.Proč?Když byly Kája a Klárinka včera u potoka, začali po nich házet kameně a šplíchat.Kája a Klárinka musely rychle utéct, protože Potočáků byla přesila.Když jsme na ně přišli, velice se nás zalekli a zbaběle se vzdali.Tak s nimi zase máme takový poloviční mír.
Už zvonilo na poledne a my jsme museli jít dom. ,, Tak čau odpoledne!" rozloučili se s námi Sam s Timem a o dům dál taky Martin,který nás pozval aby jsme k němu po obědě přišli.Já,Honzík a Kája už jsme spěchali k nám a těšili se co bude dobrého k jídlu.Když jsme dorazili, své klacky a jiné zbraně jsme si odložili do zbrojnice.Aby jste si nemysleli,zbrojnice je jen zadní stěna drvárníku, kde máme my,dvorečáci neboli Bílí tygři své zbraně.
,, Dědo,kdy už bude oběd?"- to byla naše první otázka.Ale děda odpověděl,že přijede teta Dáša a oběd nám přiveze.Tak jsme tedy čekali na tetu Dášu.Naši rodiče byli totiž pozvaní na slavnostní oběd ke Kvapilům a přenechali nás dědovi.A Kája chtěla obědvat u nás.Čas se vlekl a my jsme měli čím dál větší hlad.Už byly snad dvě hodiny když teta konečně přijela.Když vystoupila z auta, zeptala se: ,, Ahoj děcka,tož co bylo k obědu?" což nás tedy naprosto dorazilo.Celí zdrcení jsme pozorovali tetu,jak kráčí k dědovi do kuchyně.Když tam přišla, spráskla ruce: ,, Šmarjá pano!Dvě hodiny ,tato, a tys ještě nezačal vařit!" Děda na to nechápavě: ,, A co bech měl vařit, já si vemu od včeréška a decka se najijó z teho cos jim uvařila ty.." ani nestačil dopovědět protože ho přerušil zoufalý hlas tety Dáši: ,, Ale já jsem jim nic nevařila, já jsem spolihala na tebe tato!"
,, No tož já uvařim.." povzdychl děda. ,,Ale než upečeš to vepřo,trvá to némiň dvě hodiny! "My jsme si na dvoře dopočítali,že v tomto případě by byl oběd hotový kolem půl páté a to už by bylo rozumější udělat z něho večeři.Děda chtěl tetě ještě něco namítnout ale teta už na nic nečekala a šla do naší dolní kuchyně.My radši taky na nic nečekali a řekli jsme si,že od smrti hladem si pomůžeme jedině tak, že si ten oběd uděláme sami.
Vyběhli jsme tedy po schodech navrch do kuchyňky a přemýšleli co si uvaříme. ,, Třeba vajíčka!" napadlo Honzu a návrh byl jednomyslně přijat.Připravili jsme si pánvičku a dali se do smažení.První vejce nám trochu nevyšlo,protože Kája na pánvičku místo oleje nalila ocet.Doplatil na to náš ochutnavač, kterým se dobrovolně jmenoval Honza.Druhé vejce už bylo dobré,ale bohužel, náš ochutnavač to s tím ochutnáváním maličko přehnal, takže na nás už nezbylo vůbec nic.Když jsem na pánvičku rozklepla třetí,uslyšeli jsme vrčení auta, takže jsme se vyklonili z okna a heleme se! Přijel stréc Tomáš!I se svým labradorem Bartem! Sledovali jsme jak se Bart zuřivě vítá s našimi kočkami.Stréc šel první naštívit dědu,pak asi přes spodní kuzchyni pozdravit tetu Dášu.Po chvílí se oběvil u nás nahoře.Vyřítili jsme se z kuchyňky: ,, Ahój!Strécůů!" Ale co to? Místo toho aby nám odpověděl se smál jako pominutý a když jsme se ho ptali,co mu je,mávl rukou a vypravil ze sebe jen ,, Chachachá!checheché!chochochóó..o-oběd..chichichí.." Najednou jsem ucítila jakoby něco připáleného. ,, Jéšišmarjá!náš oběd!" plácla jsem se do čela a pospíchala do kuchyňky.Pozdě.Z pánvičky se linula spálená vůně a z černého vajíčka se valil hustý kouř.Rychle jsem pánev odstavila a Honza seškrabal zbytky vyjíček.Stréc už se trochu uklidnil a zeptal se nás, co to tu provádíme.,, To byl náš oběd.." povzdychla si Kája. Jestli se před tím stréc Tomáš smál jako pominutý tak teď se řehtal jako blázen,až se za břicho popadal,jako by ho právě vyvedli z ústavu pro duševně choré.Chvíli jsme jeho počínání udiveně pozorovali.Smál se a smál a jen nám poradil, aby jsme si to jídlo snědli na terase.Netušili jsme co tím zamýšlí,ale řekli jsme si vlastně proč ne.Pustili jsme se do smažení nových vajec a šlo nám to pěkně od ruky.Žádné jsme už nepokazili.Jakmile bylo vše hotovo,vyšli jsme na terasu a chtěli už jíst.Najednou se dole oběvil stréc Tomáš a zavolal dědovi do okna: ,, Haló!Už to máš?" O pár vteřin později vrzly dveře a vnich stál děda.Skoro v tom stejném okamžiku se otevřely dveře od terasy a v nich stála tata Dáša.Děda mířil k nám nahoru a za ním běžel stréc Tomáš a neustále se pochichtával.Když jsme se pak všeci setkali na terase, nevěřili jsme svým očím.To vám bylo teda překvapení! Udiveně jsme zírali na dědu,který svíral v ruce pekáč s vepřovým a v druhé knedle.Ten zíral na tetu Dášu,která v hrnci nesla dozlatova osmažené řízky a která udiveně zírala na nás, ketří jsme obědvali vajíčka.Jedině stréc Tomáš nezíral,ten se jen smál a smál.A je to! Místo jednoho oběda máme hned tři!Dědovo vepřoknedlozelo,tetiny řízky a naše vajíčka. ,, Teda tao, jaks to mohl tak rychle upict?" podivovala se teta Dáša. ,,No, ono, já sem to vepřovy upekl už včerá tož sem to neská jenom trocha přihřál.. " vysvětlil to děda. ,, Ale co včil?To přece nemůžeme všecko sněst?!" děsila se teta té kopy jídla. ,, Smícháme to dohromady!Bude to vepřoknedlořízkovajíčkozelo!" vykřikla nadšeně Kája, ale to se naštěstí nestalo.Ještě že tu byl stréc Tomáš který snědl skoro všecky řízky.Teta z dědou si dali naše vajíčka a k nim trochu vepřa.My,děti, jsme si dali každý vepřoknedlozelo a snězení posledních řízků hravě obstarali naši kocouři Cumlí,Mates,Jožin a Mikeš.Pak bylo usneseno, že zbytek vepřoknedlazela se nechá na večeři.A bylo půl čtvrté,my byli konečně po obědě a my jsme se konečně mohli vydat na tu návštěvu k Marťovi.Chudák Martin.Ten se teda načekal.Ale jako náhradu za čekání jsme mu přinesli co? Přece trochu vepřaknedlazela!