Měla jsem to ale z pekla štěstí!

Ráno jsem vstala až v devět hodin, byla totiž sobota. Užívala jsem si pocit, že nikdo není doma, proto jsem si na snídani vzala míchaná vejce, která mám jinak zakázaná.
O půl desáté jsem už byla nasnídaná i umytá, a tak jsem se rychlostí blesku vypravila do divadla na své první představení s dramatickým kroužkem.
"Dobrý den! pozdravila mě vesele pošťačka. S úsměvem a se slovy "Aby byl!" se i jí dostalo pozdravu.
"Mám pro Vás noviny."
"Děkuji - mohla byste ji, prosím, hodit do schránky?" Poprosila jsem ji o tuto laskavost, jelikož oba zámky u bytových dveří byly již zamčené.
Nakonec jsem však změnila názor a vzala si noviny i s magazínem do ruky; aspoň budu mít cestou co číst.
Na tramvajové zastávce jsem otevřela magazín. Zaujala mne hned třetí stránka:
"Dne 25. května se Divadlo bez zábradlí se souborem zastaví v Ostravě za účelem nabírání nových členů do skupiny B - 14 až 22 let. Zájemci se mohou hlásit ve Středisku volného času nebo na uvedeném telefonním čísle."
Poskočilo mi srdce. Navíc jsem před měsícem byla na hře "Každý rok ve stejnou dobu," a doufala jsem, že se třeba někdy setkám s výjimečnou herečkou Veronikou Freimanovou. Do Mariánských hor, kde bylo zmíněné středisko umístěné, jsem už měla namířeno.
Od šesté třídy se řídím heslem "Za zkoušku nic nedáš". Já jsem o něco přišla; nedorazila jsem na naše představení včas a bylo mi to trochu líto, jelikož jsem si vlastně ze slov "Ozveme se vám" nebyla ničím jista.
Teď, o pár hodin později, už jsem. A rodiče se k mému neuvěření chtějí přestěhovat do Prahy. Měla jsem to ale z pekla štěstí...