Děti především

Bylo to obyčejné říjnové ráno. Sychravé, chladné a temné, jak už ostatně rána v říjnu bývají. V bytě panovalo ticho, každých deset minut protržené pípáním budíku. Bylo obyčejné říjnové ráno a těm obyčejným lidským bytostem bylo proti mysli byť i jen vystrčit nos z těch vyhřátých postelí do chladu a tmy. A jako každé ráno první vyběhla ze svého pokoje desetiletá dvojčata. Poctivě si vyčistila zuby a usedla ke kuchyňskému stolu, čekajíce na snídani. Trvalo dalších pět minut do dalšího zvonění budíku, než se z ložnice vynořila unavená a zničená matka a před svoje děti položila dva krajíce chleba a sklenici marmelády. Zazvonil jí telefon. Zvedla ho a zamumlala pozdrav. Chvíli mluvila.
„Mami, já mám žížu,“ ozvala se dcera. Matka nepřítomně vytáhla z lednice mléko a položila ho na stůl.
„Mami, já mlíko nepiju,“ oznámila dívka. Matka opět popadla krabici a postavila ji před svého syna.
„Mami, ale já mám pořád žízeň,“ pravila dcera.
„Natoč si vodu, nevidíš, že pracuju?“ obořila se na ni matka.
„Když já bych chtěla džus.“
„Je v lednici.“
„Ale já ten velký džbán neunesu!“
„Bratr ti pomůže,“ mávla rukou matka a odešla dokončit pracovní hovor do vedlejšího pokoje. Zbytek snídaně proběhl v tichu. Obě děti spolykaly zbytek chleba, chlapec ho zapíjel mlékem, děvče vodou, kterou si natočilo z kohoutku. Staré kuchyňské hodiny vyrobené ještě v dobách počínajícího režimu, neúprosně tikaly a nedávaly ani nejmenší naději, že by na snídani bylo před školou a prací víc času, než jindy. Čas plynul a ručičky neúnavně cestovaly po ciferníku. Z vedlejší místnosti stále zazníval hlas telefonující matky. Děti zůstaly sedět a čekaly, až domluví. Nahlédla do kuchyně s telefonem stále v ruce.
„Vy ještě nejste oblečení? Vy snad nejdete do školy? Koukejte sebou hodit!“ obořila se na ně. Vmžiku oba vyskočili od stolu a rozběhli se do dětského pokoje. Každý, kdo byl někdy v pokoji, který sdíleli sourozenci různého pohlaví, ví, že je to tam jako v úplně jiném světě. A tenhle pokoj byl dotažený až k dokonalé absurditě. Na zdech vedle sebe visely plakáty dívčích filmových lásek a hromady napůl sešrotovaných aut. Vedle dětské lampičky ve tvaru slona byla na stole opřená fotka dvou dětí. Holčička držela v jedné ruce panenku, v druhé plyšového medvěda a na tváři měla vítězoslavný výraz. Chlapec stál vedle ní s prázdnýma rukama a žádostivě upíral oči na medvídka. Oba z vyprávění věděli, jak to dopadlo. Poprali se o hračky, panenka skončila bez hlavy a z medvídkova roztrženého bříška vytahaly děti všechnu vatu.
„Už jste připravení?“ zajímala se matka nahlédnuvši do dveří, stále s telefonem u ucha. Poslední ponožka byla navlečena, poslední knoflík dopnut, dvojčata svorně přikývla. Byla připravena.
„Tak se obujte a počkejte na chodbě,“ nařídila. Děti opět přikývly. Matka opět odběhla.
„Vstávej, přijdeš pozdě do práce,“ zahalekala zpátky do ložnice na svého manžela. Odpovědí jí bylo rozespalé zabručení. Hodina mobil do kabelky a spěšně na sebe natáhla džíny a svetr.
„Klíče! Kde mám klíče? Hledejte, rychle,“ pokřikovala. Všichni začali zmateně běhat po bytě a shánět se po ztracených klíčích. Zastavil je až stále ještě rozespalý hlas otcův. Hodil jim z nočního stolku vlastní klíče se slovy, že má víc času na hledání a později si vezme manželčiny. Matka cosi vděčně zavolal a s dětmi v patách vyrazila z bytu. Ještě ani neopustili schodiště, když jí znovu zazvonil telefon. Poslouchala, zuřivě gestikulovala, v očích vražedný lesk.
„Mami, nedala jsi nám svačinu. Dáš nám peníze, abychom si mohli něco koupit?“ zeptala se holčička, která byla vždycky průbojnější a odvážnější, než její bratr. Matka netrpělivě vyhrabala z kabelky několik mincí. Zacinkala tramvaj a zastavila u ostrůvku, na kterém postávali unavení a unudění lidé jako trosečníci, kteří ale doufají, že budou moci na ostrůvku zůstat až do konce času, jen aby nemuseli do práce. Nicméně i přes to, že vlastně ani nechtěli být zachráněni, rvali se jako lvi jeden přes druhého do dveří, div se neušlapali a nepomlátili. Vzduchem létaly nadávky, staří se oháněli holemi, mladí školními brašnami, všichni ostatní lokty a pěstmi. Konečně byli ti, co chtěli být venku, venku a ti, co chtěli být uvnitř, uvnitř. Na krátkou chvíli nastal mezi všemi těmi lidmi klid, mír a harmonie. Potom se strhl boj o sedačky. Mladí lidé se ho už ani neúčastnili. Bylo jim jasné, že dříve či později se objeví někdo se šedivými vlasy a tváří plnou vrásek a bude se dožadovat zrovna toho jednoho konkrétního místa. Dvojčata si chtěla sednout, ale zůstala stát, protože poslední volné místo zasedla matka. Vytočila další telefonní číslo. Svého šéfa. Místo pozdravu jí vynadal, že volá až teď. Omluvila se a začala vysvětlovat, že musela připravit děti do školy. Cosi zamumlal. Vychrlila na něj další tunu výmluv. Přerušil ji ledovým hlasem tázaje se, zda je to jeho problém. Ujistila ho, že se to už nikdy nestane. Upozornil ji, že jestli nebude do dvaceti minut v práci, nemá už chodit vůbec. Zapřísahala ho, že se to nedá stihnout, aby jí dal víc času. Odmítl a než ho stihla zavalit další hromadou proseb, zavěsil.
„Budete muset dojet do školy sami,“ oznámila matka svým dětem. Radostně se na sebe podívaly. Pojedou samy! Jako dospělí! Matka znovu prohrabala kabelku. Telefon konečně na chvíli zmlkl.
„Co bude k večeři?“ zajímal se chlapec. Jeho druhé nejoblíbenější téma hned po autech: jídlo. Matka se přestala přehrabovat v kabelce a pohlédla na svého syna. Upíral na ni dětsky nevinné oči.
„Dneska se zdržím v práci, řekněte tátovi, ať vám něco uvaří.“
„Třeba krupicovou kaši s kakaem?“ navrhl chlapec. Matka pokrčila rameny.
„To mně je jedno, domluvte se s ním. Uvaří vám, co si řeknete,“ ujistila své děti. Svorně se na ni usmály. Jako by už nevěděly, co všechno je tradicí, když musí máma být dlouho v práci. A že to rozhodně nebyly jen občasné přesčasy. Vlastně už děti obvykle celé hodiny spaly, když matka přišla. Ranní cesty do školy byly jediné chvíle, při kterých s ní trávily čas. Jak často jim opakovala, že to dělá kvůli nim. Aby měly na oblečení a jídlo. Jak rády by se vzdaly spousty svých hraček, aby s nimi trávila trochu víc času.
„Tak ahoj,“ zamumlala matka, vstala a rozběhla se ke dveřím, „Buďte hodní!“
„Mami, počkej, pusu!“ volal chlapec, který, ač by to přiznal jedině na mučidlech, snášel matčinu permanentní nepřítomnost mnohem hůře, než jeho sestra. A právě proto to byl on a ne ona, kdo se teď ozval. Matka už ale byla na schůdcích, a tak jen povyskočila ven a oběma svým dětem spěšně mávla. Opakovaly gesto po ní. Chlapec si zdrceně sedl na uvolněnou sedačku.
„Jsou to jen tři stanice, to zvládnem,“ ujistila ho sestra. Mlčel. Pokrčil rameny. Jistě, že to zvládnou, proč by ne?

Matka běžela po ulici, uskakovala před lidmi pod auta a před auty do zuřivého proudu lidských těl, a byla si naprosto jistá, že přijde pozdě a přijde o práci. Před očima se jí míhaly katastrofické scénáře, jak bude celé dny sedět doma se svými dvěma hyperaktivními dětmi. Ještě zrychlila. Podpatek se zarazil mezi dvě dlažební kostky. Ozvalo se hlasité křupnutí, a matka se poroučela k zemi. Následoval celý vodopád nejrůznějších vulgarismů nejrůznějšího stupně a hlasitosti.
„Není to vaše, mladá paní?“ zajímal se kolemjdoucí a zamával jí před nosem kusem podpatku. Vztekle po něm chňapla. Potom se odpajdala až do práce.
„Jdete přesně o třináct a půl minuty později,“ oznámil jí šéf hned ve dveřích.
„Hrozně se omlouvám, moje dcera zapomněla doma učebnici, tak jsme se pro ni museli vracet. Je mi to hrozně líto, ale už se to nestane. Vy určitě víte, o čem mluvím, taky máte děti!“
„No, to mám, ale nechodím kvůli nim pozdě. Ale když říkáte, že už se to nestane…“ šéfův hlas byl náhle plný porozumění, „tak si myslím, že pro jednou mohu kapánek přimhouřit oči. Ale jestli se to bude opakovat, tak máte padáka. Na hodinu. Žádné mhouření, žádný hodný šéf. Poletíte na dlažbu jako každý, kdo opakovaně porušuje kázeňské předpisy v zaměstnání. Rozumíme si?“
„Jistě, že ano. Už se to opravdu nebude opakovat, ale to víte… děti,“ pokrčila rameny bezradně a pousmála se.
„S dětmi je někdy kříž, ale co můžeme dělat. V dětech je naše budoucnost,“ šéf se náhle změnil jen v jiného rodiče, kterému se před očima zjevily tři milované ratolesti. Byly teď doma s manželkou a neštovicemi.
„Pravda, pravda, s tím úplně souhlasím. Nemohla bych pracovat, kdybych věděla, že moje děti tím nějak trpí. To víte… děti především.“