Naděje tu vždycky je

Sem nakloněnej přes zábradlí a zvracim do kanálu. Snídaně, oběd i večeře, všechno de ven. Prostě mi to nějak nesedlo anebo za to může ten chlast, fakt nevim. Lidi choděj kolem a blbě čuměj. Já se narovnávám a vopírám se o zábradlí zády. Čtu nápis nad vchodem: „Bennyho Krčma.“ Utírám si hubu do rukávu a vracim se dovnitř. Sedám si zpátky ke stolu, kde leží nedopitý dvanáctý pivo a panák vodky. Votáčim ho do sebe (toho šestýho panáka) a řvu na barmana. Řikám mu aby vodnes to zvětralý pivo a přines další. Bez keců tak dělá.
Pořádně si přihnu, položím půlitr na stůl a rozhlížim se po lokálu. „Bennyho Krčma“ je muj voblíbenej bar. Stěny vobložený dřevem a dobrá hudba. Oldies. Čumim po baru a voči se mi klížej. Moc lidí tam neni, aspoň myslim. Z repráků se line „Hang On Sloopy“ od The McCoys, výborná věc, a já si začínám zpívat. Hlava mi padá na stůl.
Probouzim se a zvedám hlavu. V lokále je eště míň lidí než předtím. Dopíjim pivo (pěkně hnusný), zvedám se a mířim k baru. Platim a vycházim ven do chladnýho rána. S rukama založenejma v kapsách se potácim ulicí. Vždycky když sem vožralej, tak přemejšlim vo svym životě. Nevim proč. Ale co vim, že mě to pokaždý děsně rozhodí a zdeprimuje, protože zjišťuju, že sem naprosto zasraná existence. Práci nemám, ženskou nemám, nic mě nebaví a pořád a hodně chlastám.
Nemám vystudovanou žádnou školu, takže nic neumim. Studium mě vůbec nebavilo, tak sem to po základce zabalil. Jediný co mi tehdy aspoň trochu šlo bylo psaní. Před několika rokama se mi dokonce podařilo vydat tři básnický sbírky. Pak sem měl ňáký problémy
a na psaní sem se vysral. Od tý doby to stojí za hovno. S ženskejma je to podobný. Lepěj se na mě samý podivný holky. Štětky, feťačky a depresivní nány. To mě vážně děsně sere. Já chci normální ženskou, co by mě měla ráda takovýho jakej sem. Chci toho kurva tolik? Hmm, já vim, asi jo. No, jednoduše řečeno z tohohle všeho mi nezbejvá nic jinýho než chlastat. Lidi povidaj, že se to prej dá řešit i jinak. Problém je, že mi nikdo nikdy neřek jak a už vůbec mi s tim nikdo nepomoh. Prostě svět je svině a pomož si sám.
Vcházim do baráku a šlapu do schodů. Vejtah už tejden nejezdí. Bydlim ve druhym patře, tak se to eště dá. Dosápu se ke svejm dveřím a zarazim se. Pode dveřmi leží ňáká vobálka. Zvedám jí, votvírám dveře a sedám si do křesla. Na obálce neni žádná adresa ani razítko, takže jí tam musel někdo dát osobně. Rozlepit nejde, nůžky nemám, tak to rvu co to dá. Vevnitř je nějaká fotka a dopis. Na obrázku je docela pěkná ženská, tak kolem pětadvaceti. Začínám číst dopis. Neni dlouhej. Ta holka tam píše vo tom, jak se jí líběj moje knihy a že mě chce poznat. Mám prej přijít k ní domu. Koukám na přiloženou adresu. Pěkně daleko, přes celý město. Rozhod sem se, že se tam stavim zejtra. Pokládám dopis na stůl, vstávám z toho křesla a padám na postel. Usínám v jedný minutě.
Je ráno a já se drápu z postele. Po pravdě řečeno je půl dvanáctý. Mám chuť na panáka, ale snažim se ovládnout. Oblíkám na sebe nějaký slušnější hadry, beru bílý víno z ledničky, dopis ze stolu a vycházim ven. Jdu pěšky. Hlavně proto, že nemám na metro. Po necelý hodině konečně přicházím do ulice kde bydlí. Je neděle, tak doufám, že je doma, jinak budu pořádně nasranej. Výtah jede, tak ho koštuju. Pátý patro a já vycházim a zvonim na dveře se jmenovkou Jennifer McWatt. Nikdo se neozývá, tak to vosolim znova. Zpoza dveří slyšim zvuk bosejch nohou a ženskej hlas. Přestávám zvonit. Dveře se votevřou. Vidim nejkrásnější ženskou na světě. Je uplně jiná než na tý fotce. Anděl, učiněnej anděl. Tak neviná a hebká… Má na sobě župan a pěkně se směje. Už jenom tim, jak tam stojí ně děsně vzrušuje.
„D-dobrej den. Já sem Georgie Wolski, bejvalej spisovatel,“ povidám.
„Dobrý den, pane Wolski. Pojďte dál.“
„Děkuju.“
„Ráda Vás poznávám, pane Wolski. Omluvte mne na minutku, prosím. Byla jsem ve sprše. Jen na sebe něco hodím,“ říká vona nádhernym hlasem.
„Jo, jasně. Já počkám.“
„Zatím se posaďte,“ povidá a ukazuje na krémovou sedací soupravu.
Je to vážně pěknej byt. Všechno tu je čistý a uklizený. Taky to tu voní. Všude plno obrazů, kytek a dalších takovejch věcí. Je to tam jiný než u mě, líbí se mi tu. Jak si tam tak sedim a čumim vokolo tak si všímám ňáký fotky na stole. Zvláštní je, že půlka tý fotky je vodtržená. No, nic, nevim. Jennifer se vrací.
„Ještě jednou se omlouvám,“ řiká.
„Nic se neděje. Psala ste,že se Vám líběj moje básně.“
„Ano, a moc. Mají hloubku a jsou tak upřímné.“
„Jo, to je fakt. Většinou jsou pravdivý.“
„Dle mého názoru jste výborný spisovatel.“
„Hm, já bych neřek. Přines sem víno. Nemáte chuť?“
„O´, to je lákavá nabídka. Ráda si dám,“ povidá, vstává a de pro sklenice a vývrtku. Sedá si zpátky a já nalejvám víno. Připíjíme si. Víno je dobrý, pěkně mě zahřejvá.
„Můžu se zeptat?“
„Jasně,“ odpovidám já.
„Co jste myslel tím „bývalý spisovatel“?“
„Že už nepíšu, prostě sem toho nechal.“
„A proč prosím Vás? Být Vámi, tak píši a píši a píši. Máte obrovský talent.“
„Myslíte?“
„Vážně. Měl byste opět začít.“
„Fajn, popřemejšlim vo tom.“
Je chvilku ticho. Teda docela dlouho. Koukáme na sebe. Je strašně krásná. Pozoruje mě. Snažím se netvářit jak debil. Znervózňuje mě.
„Pane Wolski…“
„Řikejte mi Georgi.“
„Dobrá Georgi. Já jsem Jennifer,“ řiká ona a jemně se usměje, víš, něco bych ti chtěla říct.“
„A co?“ já na to.
„Líbíš se mi, Georgi. Cítím se s tebou dobře. Já…já vím, je to zvláštní, známe se jen pár minut, ale ráda bych tě vídala,“ říká a celá se červená.
„Já to cejtim taky tak, Jennifer,“ povidám já a sedám si k ní blíž.
„Vážně?!“
„Jo,“ odpovidám já a chytám jí za ruku. Ona bere mojí ruku do svojí a dává si jí na tvář. Hladim jí po tváři a po vlasech. Jsem úplně na kaši. Naklánim se k ní. Koukám jí přímo do očí. Do těch nádhernejch modrozelenejch očí. Tisku svoje rty na její. Chutná krásně. Jsem v sedmim nebi. Nechci, aby to skončilo. A možná nemusí. Naděje na lepší zejtřky tu je vždy. Naděje umírá poslední.