Na Aleně. Se zavřenejma očima.

Na Aleně jsem strávil přibližně rok. S přestávkama. Měsíc na ní, měsíc bez ní. Byl to dobrej vztah. Já plavčíček, ona spanilá říční loď. Brouzdali jsme spolu po holndským venkově a vzájemně si vyznávali lásku. Měla mě ráda a já měl rád jí. Nebyl to jednoduchej vztah. Dvakrát mě ze sebe, mrcha, shodila. Poprvý, když jsem na ní nastoupil, podruhý, to bylo v lednu, když se dozvěděla, že končím. Nesla to těžce, asi jako každá ... loď.
S kapitánem jsem si moc nesedli. Znáte ten typ lidí, co musej bejt za každou cenu (a ve všem) lepší než vy. A to jen proto, aby uspokojili ty svoje závistí pobryndaný dušičky? No tak. Ale jinak to byl dobrej chlapík, ve kterým bylo spoustu ženský.
A tak si tak plujeme, nakládáme písek, vozíme písek, vykládáme písek. A já se během toho měsíce snažím o Alenu postarat co nejlíp. Každej den ji myju, každej den ji ukládám k spánku a každý ráno ji zase odvazuju. Je léto a Alena dostává novej make-up. Nebude trvat dlouho a zas bude vypadat na 20. Tímhle jsem si jí fakt získal.
Jen ten hajzl. Ten hajzl v mojí kajutě je taková plastiková bedýnka, do který seru přibližně jednou za dva dny. Nejdřív se musím nasoukat do místnůstky s tím plastikem o velikosti skříně, pak se usadím a jdu na to....
Před koncem turnusu musím ten plastikovej box vyprázdnit. Nejdřív ho vytáhnu ze ,,skříně“. Musím si dávat majzla, aby mi neupadnul. To bych asi kápovi nevysvětlil. Takovejch sraček kolem. Nikdy bych nevěřil, kolik toho za jeden měsíc vyprodukuju. Vynesu box na palubu, odšroubuju víčko z takový trubky, ze který to má, v ideálním případě, vytýct a nakloním ho trubkou k vodě.
Jenže, ono to nikdy všechno nevyteče. Pak musím vzít hadici, strčit jí dovnitř a pořádně to tam vypláchnout. Pak je to zas Ready to use!
Kde je víčko? Hledám víčko, abych ho mohl našroubovat na tu trubici. Bez toho víčka by to v kajutě dost smrdělo. Po holandskech sejrech, po holandským chlebě, po holandským pivě. Prostě, po mně.
,,Do prdele, kde je to víčko?“ začínám panikařit. Nikde kolem sebe ho nevidím. Pak jsem se podíval přes palubu. Kolem boku Aleny se rozvalovala hnědá skvrna, ve který plavaly kousky papíru a další jiný .... kousky. A na opačným konci tý skvrny plavalo to zkurvený víčko, bez kterýho to prostě nejde. Skvrna rostla a víčko se vzdalovalo.
Co teď?
Tak jo.
Žbluňk.
Plavu pod hladinou se zavřenejma očima. Otvírat oči pod vodou, mi nikdy moc nešlo. Vždycky mě pak pálily. Musel jsem se spolehnout na instintky. Jenže mi dochází dech. Musím na hladinu. Modlím se, aby to nebylo .... bylo. Fuj, to byl smrad. Nadechnul jsem do sebe, co jsem vysral. Oči jsem měl pořád zavřený. Nedokázal jsem si představit, že bych se na to díval z takový blízkosti.
Jsem znovu pod hladinou. V plicích mě pálí. Ale naštěstí už to k víčku nemám moc daleko. Pár temp a byl jsem za skvrnou. Chytnul jsem víčko a zase zmizel pod hladinou. Najednou jsem rád, že jsem celej měsíc nejedl žádnou těžkou stravu a že se ty hovna držej na hladině. Jen vydržet s dechem.