Pašovanej tabák

Spal jsem sotva hodinu, když mi přišla návštěva. Byly 4 ráno. Takhle brzo po ráno za mnou kdysi chodila Táňa. Než zmizela. Byla kolem toho spousta krve. Ale to je jinej příběh. Táňa to bejt nemohla, protože Táňa už není.
Probudilo mě bouchání na dveře. ,,Policie, otevřete!“
Vylezl jsem z postele a po paměti došel ke dveřím. ,,Moment, už to bude.“ Přede dveřma stáli chlap a ženská v policejní uniformě. ,,Jmenujete se Martin T.....?“, zeptal se mě ten poliš.
,,Ano,“ nemělo cenu zapírat. Systém si na mě došlápnul. Obul si na to 2 policejní uniformy.
,,Máme povolení k domovní prohlídce. Ustupte, prosím.“
Vešli dovnitř a začli mi prohledávat garsónku. Věděl jsem, co hledaj a věděl jsem, že to najdou.
Policajtka prohledávala kuchyňku a policajt ložnici.
,,Mám to,“ zavolala policajtka. ,,Měl to schovaný u chleba.“
Policajt dál stál u mojí chladnoucí postele, jako by mu bylo jedno, že našli, po čem šli. Jakmile se jednou dostane někomu do soukromí, snažíte se to užít, co nejvíc. Natáhnul si gumovou rukavici a sehnul se. Když se zvednul, držel v ruce ponožku, do který jsem si to dělal.
,,Co je tohle?“
,,Ponožka, do který si to dělám.“
Policajtka vešla do ložnice. Zvednul ponožku a mrknul na ní.
,,To je nechutný!“, řekl.
,,Co děláš svejm dětem, je nechutný.“
Poliš ke mě došel a vrazil mi facku. Druhou jsem chytnul o zeď. Ale bolest jsem necejtil. Jen pravdu.
Naložili mě do auta odvezli na stanici. Začlo se rozednívat. Do policejních oken začlo padat sluneční světlo. Vracelo mi to naději. Nejdřív jsem seděl v nějaký čekárně. Pak mě odvedli do něčí kanceláře. Už bylo skoro 8. Načasovali si to dokonale. Stanice se začla plnit uniformama, kterým začínala pracovní doba.
Seděl jsem v kanclíku a prohlýžel si dokonale uklizenej stůl. Všechno bylo narovnaný a zarovnaný. Nic na to stole mě nedokázalo něčím zaujmout. Ten stůl byl přesně jako ten maník, co k němu každej den sedal.... a tady ho máme. Do místnosti vešel asi 50 letej chlápek, napasovanej v uniformě. Vlasy zastříhlý na ježka a tvář dokonale oholenou. Napadlo mě, že se k sobě hodíme, protože jsme každej úplně jinej. A já mám taky stůl! Jenže ten můj je pobryndanej od kafe, od čaje, od vína, od krve....
Maník se posadil ke stolu a začal si mě prohlýžet. Uniforma mu padla dokonale. Jako by mu vyrostla z kůže. Třeba si ji každej večer sundává tak, že si lehne na koberec a začne se svíjet!
,,Čemu se směješ?“
,,Jen tak.“
,,V tvojí situaci bych se jen tak nesmál, rozumíš?“
ne. nerozumím. nechci.
,,Od koho jsi to sehnal?“
,,Našel jsem to.“
Zaklonil se a dal si ruce za hlavu.
,,Tak tys to našel? A kdepak jsi to našel?“
,,V taxíku. Na zadní sedačce.“
,,PaneBože, další, kterej si myslí, že se mnou může vyjebávat! Naposeldy se tě ptám, kdes k tomu přišel.“
,,Našel jsem to na zadní sedačce svýho taxíku. Nevěděl jsem co s tím, tak jsem si to nechal.“
,,Ty hajlze, jestli mi okamžitě neřekneš pravdu, zlomím o tebe tenhle pendrek!“, křičel zlostí.
Pravdu. Chce slyšet pravdu. Dobrá.
,,Dobrá. Řeknu vám pravdu...“ Ještě než jsem jí stačil vyslovit, už jsem cítil bolest, která bude následovat.
,,Pravda je, že chcípnete o dost dřív, než já.“
Nechápavě se na mě díval. Pak mu to došlo. Zvednul se ze židle a odepnul si pendrek.