Tady je to Mrtvý

Bar u 2 stromů mě vrací do života. Když cejtím, že jsem na sebe navalil víc práce a rutiny, než unesu, utíkám. Utíkám tam. A je mi úplně jedno, koho tam potkám, protože život mám miliardu podob. Nebo už je to víc? Co jsem bez televize, tak mi statistiky unikaj.
Sednu si na bar a objednám si pivko. Chutná mi. Možná mi chutná až moc, protože mi připomene chuť mateřskýho mlíka. Klouže do mě, jak vzpomínky na dětství. Nikdy mi nezhořkne, protože konec dobrej, všechno dobrý.
Sedím tam sám. Servírku mám jen pro sebe. Každou chvilku kolem mě projde a zkontroluje, jestli teda chlastám. A já jo. Já se snažím. Je pěkná. Nazrzlý vlasy, něco kolem 20, život před sebou. Ale teď je jen moje. Dokud se sem nenavalej davy lidí. A pak se všechno rozplihne. Bude tu plno, ale vlastně tu nebude nikdo. Jestli to dává smysl. Něco jako armáda pochodující po náměstí. Armáda. Žádný lidi.
Někdo vešel dovnitř. ,,Tady je to mrtvý,“ řekl. A zas odešel. Ani jsem se nenamáhal otočit a podívat se za ním. Byl to někdo bez fantazie. Nenažraná duše. Předvoj tý armády.
Kdyby se zdržel, uviděl by život. V mejch očích, v očích tý zrzky za barem. Uviděl by, jak ji zvu na kafe, a jak pak jdem do kina. Uviděl by, jak ji ukládám do svojí postele. Uviděl by, že ignorujem příští ráno. To všechno by viděl. Kdyby chtěl. Viděl by, jak mě představuje rodičům a jak si berem hypotéku na barák 20 minut od centra. Cejtil by, jak jí to naše malý kope do napajtý kůže jejího břicha. Slyšel by, jak se hádáme a jak se usmiřujeme.
V tom baru bylo víc života, než v mrakodrapu plným lidí s kravatama a upjatýma kostýmkama.
Ale on odešel.
,,Můžu se zeptat, jak se jmenuješ?“, zeptal jsem se tý zrzky, když jsem dopil 4 pivko. Odvaha ze mě přímo cákala.
,,Jasně, Petra.“
Sakra. Šlo to líp, než jsem čekal. Znáte ty báchorky o tom, že servírky (a doktorky a zubařky a učitelky a policajtky a prodavačky a tak a tak), se nikdy nespustěj se zákazníkama?
NEVĚŘTE TOMU.
Dal jsem si další 4. Zase jsem byl zpátky na koni. Teď tam ještě dostat ji.
,,Petro, nedala bys mi na sebe číslo?“
Krásně se na mě usmála. Ale mě bodlo u srdce. Tenhle typ úsměvu jsem znal. Vyrobily ho, aby pravda tolik nebolela.
,,To nepude. Mám přítele. Jsme spolu přes 3 roky.“
,,Aha, hm, jasně.“
Tak to by sme měli. Přistrčila mi moje 9 pivko. Byl jsem totálně našrot. A za mejma zádama se začla promenádovat armáda. Každou chvilku mě ta masa spolkne. Naštěstí jsem tak našrot, že se mě budou chtít hodně brzy zbavit. Konec dobrý, všechno dobrý.