Ta dívka byla anděl.

Potkal anděla a jeho osud se změnil. Chtěl drobný. Pár korun,co by proměnil za levný víno. Alespoň to ho na chvíli zahřeje. Večer by se rozvalil,stejně jako každej den, v parku na lavičce a ráno by se neprobudil. Tak to mělo bejt.Měl umřít.

Bylo pozdní odpoledne. Čas ubíhal pomaleji než bylo zvykem. Ale ve stínu starého města se koloběh života točil rychleji,než kdekoliv jinde. V jeho očích tomu tak bylo. Každej den viděl město,jak se probouzí. Z místa kde postával,sledoval jak děti chodí do školy, pískoviště plný nevinejch duší, lidi ztrhaný z práce, důchodce na prahu svých sil vlekoucí zvýhodněné zboží do zubožených příbytků. Ach jak jimi pohrdal. Nebo jim záviděl. To dávno zapomněl.

Ten den ostré sluneční paprsky odrážely svou krásu ve špinavém sněhu na okrajích silnic. On spatřoval lásku i zklamání. Růži co umírala nedoceněna. Neb slečna na níž mladík čekal se ani nenamáhala dostavit na místo schůzky. Viděl všednost obyčejného dne. Cítil pohrdaní a bylo mu to jedno. On nežil, on přežíval.

Věděl toho o světě víc než mnohý kolemjdoucí. Byl to hrdý člověk. Kdysi. Ted klečel na promrzlé cestě a čekal jak na smilování na pár špinavejch mincí A při životě ho držela akorát představa alkoholu.

Od rána nic nejedl.Zábly ho ruce. A neustálé prosebné pohledy ho unavovaly. Jenže nesměl to vzdát. V zásadě to není nijak složitá živnost. Stačí vybrat osamoceného jedince, co vypadá zmanipulovatelně. Přijít k němu, vysypat ze sebe prosbu o pár halířů na chleba. Přidat k tomu příběh o ztracený práci a šílený zimně v noci. A někdy to vyjde. Někdy.

Nikde nikdo.Když v tom ji spatřil.Stála u sloupu.Oči pozvednuté k nebi.Pozorovala mraky. A cosi čmárala do bloku co držela v ruce.Pomalu se k ní přišoural. Jako by si ho ani nevšimla.
,,Slečno prosim vás.,, začal.
,,Neměla byste nějaký drobásky?,, snažil se o zoufalý podton a upíral na ni oči jak na spásu.
Sklonila hlavu,usmála se.Což byl jev zcela nevídaný.a povídá : ,,Peníze nemám ale snad by se pro vás něco našlo.,,
Začal remcat.Tohle znal.Kapsy naditý penězma a pár rohlíků na večeři.Dáme mu rohlík určitě má hlad. Ale on o jídlo zájem neměl.Vždycky se našlo nějaký prošlý v sámošce za rohem.Tam ho měli rádi.O jídlo se nebál.Potřeboval pitivo.Ať se ta zima lépe snáší.Už se otáčel,že teda nic.Když v tom vytáhla peněženku.V očích se mu zalesklo.Že by? Omluvně na něj pohledla,ale s nataženou rukou. ,,Tady ten kámen si vemte. Snad vám pomůže.,, dodala na srozumněnou. ,,Náký šutry to já nechci, kdo by se s tim tahal.,, zabrumlal a chtěl odejít. ,,Né počkejte,věřte mi.,, jemným hlasem volala ho zpátky. ,,To je kámen naděje, vemte si ho.,,
Nátahl ruku a už držel nazelenalý kamínek .Ve svitu slunce se v něm odrážely stříbřité ulomky nerostu jehož jméno neznal. ,,Možná by se dal dobře prodat napadlo ho.,, chtěl poděkovat,ale když zdvyhl hlavu,dívka tam nebyla.Zmizela stejně rychle jak se zjevila.Vlastně ani nevěděl odkud přišla.

Za celý den nevyžebral víc,než deset korun. Za to mu víno nedaj. Ani to nejhnusnější. Ležel na lavičce, přemítal o dívce s podivným kamenem. Vytáhl ho z kapsy. Ve světle měsíce se tak nádherně leskl.

,, Co když je ten kámen kouzelnej.,, napadlo ho jako malýho kluka, co věři na pohádky.

Byl zrovna uplněk.Psi vyli na měsíc a on usínal s přáním lepšího zítřka, měkký postele a teplýho čaje k snídani.

Vstával vždy s prvními ranními paprsky. Ale toho rána spal sladce až do poledne. Když otevíral oči,jakoby celý jeho minulý život byl jen zlým snem.Jen jednou velkou zkušenností. Ležel na posteli v utulném pokoji jež neznal. A v ruce držel kámen s podivnými odlesky. ,,Ta dívka byla anděl.,, řekl si