monstrum

Byl to docela obyčejný kluk. Vlastně ne tak docela, protože on byl vlastně jiný než ti ostatní. Asi tak jako všichni ostatní puberťáci, kteří mají pocit že jsou něco víc než ostatní, že jsou snad lepší. Jak by nakonec mohli ostatní porozumět jejich problémům. Když je nechápou tak určitě nebudou jako oni, takže oni musí být něco víc. Každý jeden z nich. Byl to trochu introvertní snílek. Vlastně těžce introvertní snílek. Takže nakonec přeci jenom byl trochu jiný než průměrný puberťák, ale ne zase tak jak si myslel. Dost často kvůli tomu padal na hubu, když mu někdo přistřihl křídla. A někdy to bolelo jako čert. To mu ovšem nebránilo nechat si narůst pár zbrusu nových. Byl to hodný, milý a všímavý kluk. Záleželo mu na ostatních. Snažil se jim pomáhat, protože kdesi hluboko v sobě nosil cosi co se nazývá syndrom sester červeného kříže. Možná proto ho lidi nebrali. Časem však poznal proč se syndromu sester červeného kříže říká syndrom, jako by to byla nějaká porucha nebo nemoc. Protože to vskutku nebylo jednoduché se jen tak nechat nakopávat s otevřenou náručí v dobré naději pomoct ostatním. Ale takový je život a čím víc kopanců dostaneš tím víc se ti jich pak vyhne. A tak začala skořápka tvrdnout. Vlastně to ještě nebyla skořápka ale jakýsi novorozenecký rosol, který se na tu skořápku změnil. A s každým kopacem se stávala tvdrším a tvrdším, což mělo tu výhodu že se vlatně nedala prolomit. Kopance nejsou ale jediné čím obvyklého smrtelníka život obdarovává, sem tam umí bodnout i pěkně do zad a nebo pod žebra, kde ještě skořápka není tak vytvrzená. A tak na ní začnou růst růžky,které se změní v ostny. Někdy i tak velké že by se i ježek bál se přitulit. Jinými slovy byl to uplně normální kluk jako každý jiný, naučený životem. Jako když vojáci na frontě fasují granát, pušku a zásobník měl i on stejné vybavení do života jako ostatní. Nehledě na svou vytvrzenou zbroj a četné jizvy po mnohých bitvách s životem, nechával si čistý štít a s bílým mečem upěnlivě věřil v dobro jako mnoho ostatních. Jenomže ani ta nelepší zbroj není nezničitelná a ani ten nejtužší hrad není nedobytný. Zejména když se dobývá zevnitř. Jako každý obyčejný kluk i on časem začínal nabývat dojmu,že celý hrad jenom pro jednoho člověka je až příliš velký a že ve svém skořápkovém brnění má ještě spoustu místa,kterým v zimě nepřijemně profukuje. Hledal někoho kdo by sním sdílel tyto prostory. A nakonec se mu povedlo najít si spřízněnou duši, která by si nemyslela že výzdoba hradních stěn je příliš okázalá a azurově modrá barva, které on říkal prostě jenom modrá, je dost přijatelná na to aby se v takovémto prostoru dalo jít životem. Jedním slovem se tomu říká láska. Tolik o ní slyšel, tolik dobrého. I zlého samozřejmě, ale on je přece hodnej milej všímavej kluk, snad i trochu zábavnej takže takový věci se mu přece nemůžou stát. Jo on určitě bude jeden z těch štastných. Jenomže když za sebou dražší polovička z čista jasna práskla hradní bránou, byl to docela šok. Skořápkové brnění bylo těžce poničené a spíš připomínalo ferari po návštěvě lisovny. Jediná věc co ho však momentálně tížila bylo jedno slovo: Proč. Celý svět dostával nachově rudou příchuť krve, když si spou s životem vylívali slzy v hřejivém opojení vodky. A jediné co mu nato řekl bylo: Já ti to říkal, sem prostě takovej. Časem, když už oční kanálky začínaly rezivě z neustálého provozu, uschla i ta pochodeň světélka co v sobě nosil a bylo ji možné opět zažehnout. Někdy se to povede samo, ale někdy je k tomu potřeba pár litrů benzínu. Většinou ale nikdo nechce přilivat benzín tam kde ani světluška nesvítí a tak chtě nechtě musí člověk sedět a křesat a křesat až se to podaří. Když už přece jenom nějaké to světélko svítí je to signál opět pro ostatní že je opět někdo doma a že si realitní kanceláře můžou zařadit tuto nemovitost opět do pronájmu. A tak dlouhé zimní večery tráví sestavováním rozbitého skořápkového brnění, aby opět mohlo sloužit. Jenomže z klidného sobotního večera ho vytrhne nezvaný host obložený benzínem. A tak pochodnička se z malé komorní svíce změní v něco co silou připomíná každoroční korejskou přehlídku zbraní. Ale nakonec je to dobře už mu začínalo být tam uvnitř zima. Takže opět láska. Ale tentorkát to nebude jako poslendě. Tentokrát určitě ne! Tentokrát to vyjde, protože tentokrát už ví kde udělal chybu. Sakra! Jakto? To není fér, proč mu nikdo neřekl, že tohle způsobí taky kritickou chybu. Měli by k těm holkám dávat manuál! Ale i přes to všechno rozhořčení oční kanálky začnou opět fungovat. Bylo to tak ideální. Ne tak jako to poprvé. Nojo poprvé je vždycky asi nejlepší. A tak opět nezbývá nic jiného než čekat až se usadí voda. A opět křesat a lepit brnění. Slunce střídá měsíc pořád dokola a uvnitř mu zase začíná být tak trochu prázdno a zima. A tak zvolí novou taktiku. To jo ono, teď sem na tebe vyzrál živote. Tentokrát to bude všechno jinak. Úplně jinak. A tak pozve do svého hradu dušičku s nedostatečnou výbavou hořlavin. Ne natolik dostatečnou,aby mohla zapálit nikdy nekončící ohnivé permetum mobile. Ale to je fuk, nohy se u toho dají ohřát skvěle. A tak po večerech u pochodně s přízněnou polovičkou opekají vuřty a vedou veselou konverzaci. Jenomže časem mu začne chybět to ohnivé peklo co ho tak sevřelo a celého ho rozžhavilo. Co bylo tak silné že spalovalo všechny ostatní problémy kolem a celý ten škaredý svět. I ten proradný bastard život se bál šáhnout, aby si nepopálil pazour. Pak se ale na světlo vylíhnou černé vzpomínky na děsivé konce, kdy ohnivý drak dostal převahu nakopal hrdinovi zadek a ulítl. A tak nechá věci tak jak jsou. Jenomže za krátký čas se objeví nový problém. Nejenom že se hrdinovi stýská po nakopaném zadku, respektive po tom co bylo předtím než dostal nakládačku, ale spřízněná duše pro něho začíná být moc horká. Dostává zhruba představu o tom co zhruba probíhá v jejím nitru. Bohužel je tak rozžhavená, že mu způsobuje popáleniny. Na druhou stranu ví co se stane, když jí řekne ať si sbalí kufry. Černé vzpomínky se opět vyrojí napovrch. A tak to nechá ještě být. Jenomže už to nejde vydržet. Navíc co když tam venku někde čeká někdo kdo si sebou vezme hořlavin tak akorát. A tak si zuřivě kouše nehty s otázkou: Tož co včíl? Rozhodnuto, schváleno, odhlasováno. Jednočlená komise odhlasovala návrh pro vyhoštění spřízněné duše mimo hrad. Už je povšem dobojováno, opět je zase klid. Jenomže není, ze země se sune provinilost jako hnusný zelený slizký had a pomalu ale jistě ho obtáčí a škrtí. A se sýpavým hlasem mu šeptá do ucha: Cossssi to provedl. Víššš cosss pro ni znamenal. A ta bolest po tom je snad ještě horší než když dostal nakladačku od draka. Semkne se do své ulity a ostny vystrčí tak daleko že ohrožují kolem jdoucí civilisty. Ne už nikdy, nikomu, ne takhle. Proč to nechal dojít tak daleko. Výčitky mu tyranizují mysl a pustoší jeho sny. Pak už nemá ani tolik síly aby udržel ostny vytažené a tak brouzdá světem jako šedá myška ve stínech. Už si na nic nedělá naroky nebo naděje. Je smířený se samotou. Jenomže toho se chopí život a opět mu ke dveřím pošle hosta. Po zaťukání lehce otevře a spatří ji. Ano to by mohla být ona. Co když to konečně vyjde? Co když se to konečně povede. A tak s cukání v zápěstí po chvilkovém mentálním boji otevře a pustí ji dovnitř.Ale běda byla to velká chyba! Rozplála pochodeň a pak rychle zmizela. A nechala za sebou jenom spoušť. Tentokrát už je to jenom čirý hněv. Všechny jsou stejné. Nikdy to nebude jiné. Všechno jenom zničí, zneužijí. Na to že i on jednu vyhodil ze dveří už zapoměl. To se přece stává. Je to běžné. Ne nezaslouží si takové laskavé zacházení. Oko za oko zub za zub. A tak když mu opět zaklepe na dveře host, pozve ho dál. Ruce sevřené v pěsti aby při sebemenším náznaku nelibosti nebo podrazu mohl svého hosta bez milosti vykopnout ven. Žádné slitování. Buď všechno a nebo nic. Nakonec je jich tolik.
Byl to jenom obyčejný kluk jako každý jiný. Byl milý, hodný a snažil se všem pomáhat....