Ohulím to, protože nevěřím

Jsem rozklepanej a rozlítanej jako zajíc při poslední leči. Najednou toho chci stihnout tolik.
Psaní, práci a lásku. Všechno se mi do toho pytle nevejde. Co mi upadne, snažím se sbírat.
A ženský v mým životě (většina), přeceňuje svoje pipiny. Věřej, že maj cenu zlata. Moc nadrženejch chlapů jim vyznávalo lásku. Poznamenalo je to. Jak je, tak i je. Nadržený chlapi už vymřeli a nadhodnocený ženský se pořád motaj kolem. A nechtěj mi dát. Možná chtěj, jen se musím víc snažit. Nosit z práce víc peněz, asi. Jenže, co pak? Dělat jako kokot, fyzicky i psychicky se vydundat v práci, která je předsálím do pekla?
Ne.
Radši pojedu dál po svý zrezavělý koleji, nekonečným tunelem. A seru na světlo. Buď tam bude, nebo ne. Možná tam bude. Bude to nízkoenergetická žárovka nad Jeho hlavou. Bude tam stát s ejzoboňáckou plácačkou na perónu plným mně podobných.
,,Konečná, vystupovat!“, zařve na mě.
,,Seru na Tebe! Seru seru seru!“ Tohle je moje kolej a já nevěřím, že takhle vypadá konec. Že na mě na konci bude čeakt další autorita. Zase někdo, kdo mi říká, co mám dělat. Ohulím to. Nasypu do svýho kotle ještě víc černýho uhlí. Ohulím to.
A nezastavím.
Já nevěřím. Nevěřím na světlo na konci tunelu. Nevěřím na konce. Pořád dopředu. Dokud to jde. A když mi zbyde dost šťávy a páry, dám vám vědět, co je tam dál. Nebo ne. Pak by tam chtěl každej a umačkali bychom se tam. Sorry.
Co teď? Hurá do práce, vydělat si na trošku lásky.....