Jak rozložit váhu

,,O co jde v životě?“
Takhle jsem se zeptal nějakejch divadelníků z Prahy. Přijeli nám tehdy zahrát divadlo do tý naší Hnědý dirky (ale ne, zase ten sex). Bylo to po představení, něco jako besídka s Hrdiny socialistický práce. Zahráli nám divadlo a pak jsme s nima mohli pokecat. My, 16 a 15 letý študáci gymplu. O čem jsme tak s nima mohli kecat? Znali jsme se sotva hoďku a během celý tý doby to na nás hráli.
,,Tak se ptejte“ povzbuzoval nás učitel. Tak jsem se zeptal: ,,Já jsem se chtěl zeptat, o co jde v životě?“
Byli zticho. Všechno najednou ztichlo. Život se zastavil. Možná, že tam ani žádnej život nebyl. Byli jsme študáci a oni herci. My i oni jsme to jenom hráli. Ten život. Nikdo tehdy ještě nevěděl, jak to v životě chodí. Protože, kdyby jó, proč si na to hrát?
Bylo nám 15 a 16 a ještě jsme se pořádně nerozšukali. Život k nám dolejhal přes zdi ložnic našich rodičů. Všechno co jsme věděli o životě, bylo: tak chlastám, no a?! tak jsem si koupila novej svetr, no a?! já toho čůráka nemám jenom na chcaní!! táhni vode mě, smrdíš....atd atd atd atd.
Bylo nám 15 a 16 a hráli jsme si... ne, doufali jsme, že život vypadá úplně jinak.
Tak jsem se zeptal a bylo ticho. Všichni jsme byli herci. Voni i my.
A tak se ptám ještě jednou : ,,Proč žiju?“
Protože jsem ještě neumřel.
Poslyšte varování ministra zdravotnictví: život způsobuje smrt.
Tak žiju.
Ale proč píšu? Proč si každej den sedám ke stolu, abych popsal stránku ve Wordu? A proč do toho ještě tahám další lidi (Vás)? Protože psaní je jako přenášení váhy. Kdybych na papír nepoložil, co jsem prožil, hromadilo by se to ve mě, jako šílenství v atentátníkovi, jako šílenství v nefungujícím manželství. Byly doby, kdy jsem toho v sobě měl strašně moc. Cloumalo to se mnou, třáslo mi to rukama, svíralo mi to můj nenažranej žaludek.
Zkoušel jsem to zapít, zkoušel jsem to zajíst. Ani práce nepomáhala. Jenom jsem to odsouval někam za sebe. Vypadal jsem jako mravenec, kterej za sebou táhne pyramidu.
A tak ji teď rozebírám. Kámen po kameni. Už nestavím do výšky. Teď se ty kameny snažím rovnoměrně rozložit. Snažím se rovnoměrně rozložit váhu. Na Vás. Berte. Dávám. Neberte, když nechcete.
,,Ty píšeš?“, zeptal se mě nedávno kámoš taxikář.
,,No jo, píšu.“
Obdivně se na mě podíval (nebo si to namlouvám).
,,Píšu a posílám to na internet.“
,,Fakt jo? Tak to je prča.“
,,Hele, on to zas tak velkej Deal není,“ brzdil jsem ho v rozjezdu. ,,Psát na internet, je jako házet ryby do moře.“
,,No jo, jasný. Ale ty píšeš!“
Nemělo to cenu. Ale dělalo mi to dobře, co si budem povídat. Píšu a rozkládám přitom váhu. Píšu, abych mohl žít. Hustím do sebe okamžiky, abych je mohl u mýho stolu nafouknout do olbřímích rozměrů. Čtu knížky, abych se naplnil slovama a mohl je ze sebe v přeházeným pořadí dostat. Chlastám, aby to, co napíšu, klouzalo (kurva a zase ... ten sex). A vono to funguje. Aspoň u mě. Po každý popsaný stránce jsem o něco lehčí.
Jsem rád, ale nedám to na sobě znát, že si tahle rybka našla právě Tebe. Nebo to bylo obráceně? Sere pes.