"Nezazvonil někdo?"

Byl chladný 20. leden, kolem třetí hodiny ráno. "Nezazvonil někdo?" Zeptal se naoko bez zájmu. Po dlouhé odmlce svou rukou pobídl spící ženu, která sdílela stejné lože jako on. „Co se děje?“ „Někdo je asi u dveří.“ Na půl spící žena se pouze obrátila na druhý bok a její sametová noha objala saténovou peřinu. Muž pohladil její holou nohu se šibalským úsměvem a odvětil: „Kdy se má vůbec vrátit tvůj manžel?“ Tato otázka však zůstala nezodpovězená. Bylo ráno, nepatřilo však k těm obyčejným ránům, kdy se probudíte a cítíte právě připravenou kávu, která vás láká svou vůni z postele. Bylo zcela jiné. Krajkové spodní prádlo leželo nepohnutě na chladné podlaze. Zbylé bublinky nedopitého sektu opouští sklenku a muž se probouzí v cizí posteli, ve městě, které je srdcem Evropy. Promne si oči a hledá tu ženu, která ho v noci v baru nalákala k sobě do bytu, nedaleko Václavského náměstí. Slyší sprchu a nechce být součástí trapné ranní situace, tudíž posbírá své oblečení a chystá se k odchodu. Hodí na sebe kabát a zabouchává za sebou dveře. Výtah ne a ne přijet, tak se rozhodne jít po schodech těch pár pater pěšky. Míjí muže v černém, perfektně padnutém obleku, jeho obličej mu připomínal pár klipů těch umělých manekýnů na MTV. O pár schodů níže ležela hnědá kožená peněženka, plná bankovek s doklady patřící tomu záhadnému muži. „Pane, ztratil jste svou peněženku!“ Oba muži nevěřícně přišli k sobě. První obličej, který zdi starého panelového domu zachytily byl plný nadšení a ten druhý byl pln nevěřícnosti, proč vlastní ústa raději neumí mlčet. „Tohle se jen tak často nestává, aby se jen tak vrátila vaše peněženka, ani snad nevěřím svým očím. Prosím přijměte mé pozvání na kávu, bydlím ve čtvrtém patře.“ Stříbrný klíček od panelového bytu zacinká v zámku, dveře se otevřou a v nich stojí v ručníku právě ta žena, která se v noci nechala hladit po noze, ta, která sváděla muže v nočním baru. Dech se začínal tajit. Neznámý manekýn se usmál a se slovy ahoj miláčku ženu políbil. Její velké modré oči, které byly na vrchu hlavy těkavě zamířili k zemi. „Ještě jsem se Vás nezeptal, odkud jste šel.“ „Víte, to je dlouhý příběh, někdy Vám ho povím…snad.“