Sokyně

Vlítnu do třídy rychlostí blesku - zase jsem zaspala. Když mě učitelka vidí celou udýchanou, musí se pousmát. Můj pozdní příchod ignoruje, jen mi pokyne, ať se posadím a neruším. Až teď si všimnu té mně neznámé holky postávající vedle ní a tvářící se velmi nejistě. Mezitím pokývnu na pozdrav mému příteli, sedícímu v první lavici. Pořád jsme spolu o hodinách kecali, tak nás učitelka musela rozsadit. Teď on sedí sám a já s holkou, s kterou se moc nebavím. Ne, že bychom se neměly rády, ale nerozumíme si...
Učitelka náhle spustí: "Toto je Adéla, vaše nová spolužačka. Doufám, že jí mezi sebe bez problémů přijmete." Prohlédnu si jí. Přirozeně plavé vlasy střižené na mikádo, velká roztomilá kukadla. A vypadá docela mile. Teda do té doby, než ji učitelka posadí k MÉMU Honzovi a ten ji přátelsky přivítá stiskem ruky. Začíná se ve mně vařit krev. Přiznávám, jsem dost žárlivá a nesnesu, když se Honza baví dlouho s jinou holkou. Jsem prostě taková.
"Tak co, je v pohodě?" zeptám se o přestávce Honzy. Snažím se na sobě nedat znát to, jak mě strašně štve, že sedí spolu. "Jasně, milá, sympatická, přátelská. Prostě v pohodě." usmívá se Honza. To mi moc na sebevědomí nepřidá. Po chvíli se k nám Adéla došourá. "Ahoj." pozdraví mě a zářivě se na mě usměje. "Čau." syknu na půl úst a změřím si jí pohledem. Když vidí, jak se na ní tvářím, hodí zpátečku. Honza ji ale brzdí. "To je Renča, moje slečna." představí mě tak Adéle. To má taky kliku, byla bych naštvaná, kdyby to snad dokonce zapíral. "Adéla." usměje se a podává mi ruku. Dělám, že jsem si toho nevšimla a dál se věnuji Honzovi. Líbám ho a laškuji s ním. Adélu to očividně přestane bavit a nenápadně se vytratí kamsi na chodbu - haha. "Tos nemusela." zamračí se najednou Honza. "Co?" ušklíbnu se. "No, víš jak jí muselo být trapně? Přece jen tu nikoho nezná a hned aby ještě někomu křenila." vysvětlí mi Honza. Mě to ale namíchne. "Děláš si srandu? Mě tedy sympatická není a kamarádky z nás dvou určitě nebudou. A jsi snad můj přítel, tak tě mohu líbat, ne?" V tu chvíli zazvoní. Honza pokrčí rameny a jde se posadit k Adéle, která do třídy mezitím přicupitala. Celou hodinu se výborně baví, jen já tu musím sedět jako puk a tvářit se, že mi to vůbec nevadí. Přitom bych jí nejradši vyškubala vlasy.

Měla jsem pravdu. Až moc se spolu "skamarádili". Někdy si začínám myslet, že se do ní zabouchnul.
"Honzo, můžeš na slovíčko?" optám se ho, když jde okolo mé lavice. "Ano, miláčku. Copak je?" usměje se na mě. On si snad myslí, že mu to projde?
"Nezdá se ti, že už to přeháníš?" vyjedu na něj, až toho lituju. Nechápavě se zatváří. "Nechápu!" "Pořád se bavíš jen s ní. Nepřijde ti to divné?" začnu žárlit a je mi z toho skoro do breku. "Lásko, co to plácáš?" zatváří se smířlivě, "vždyť se spolu bavíme jen o hodinách. O přestávkách se věnuji jen tobě." usměje se na mě, protože ví, že má pravdu. Zamyslím se. "A co včera, hm?" Opět se zatváří nechápavě. Vysvětlím nasupeně: "Cos dělal včera, že jsme spolu nebyli? Celý den jsem se doma nudila." "Vždyť jsem ti říkal, že zaskočím k tomu Karlovi. Dostal novou hru na playstation, chtěli jsme jí spolu vyzkoušet…" vysvětlí mi. "…ale dnes si to spolu vynahradíme. Zajdeme do kina, co ty na to?" usměje se a pohladí mne po tváři. Ucuknu. "Jo, jasně Karel. A nebyl ten tvůj Karel náhodou Adéla? A nebyl playstation náhodou romantický rande?" vyjedu. To už se naštve i on a já poznám, že jsem to přehnala. "Jsi děsná." zamračí se a jde se posadit do lavice. Po zbytek přestávky sedím a užírám se žárlivostí. Čím víc na to myslím, tím víc mě to štve. Musím jí z naší třídy nějak vystrnadit. Jinak to tu dlouho nevydržím.
S Honzou nabereme v jídelně tácy s jídlem a jdeme se posadit. Vidím, jak na nás mává Adéla. Na to se Honza optá, zda si k ní nepůjdeme sednout. Nejdřív se naštvu, ale nakonec souhlasím. Skvěle se to hodí pro můj plán. Když jdeme okolo jejího stolu a Honza si sedá naproti ní, "nechtěně" zavadím o její židli a celý obsah svého tácu jí vyklopím do klína. "Jé, promiň." dělám nešikovnou. Adéla vstane. Celé triko i kalhoty má od guláše, písmenkové polévky a ovocného čaje. Sice je vyděšená, ale poté řekne: "To nic." A jde nejspíš na toalety, aby ze sebe to jídlo dostala. Mám z toho radost, tak se docela pousměju. Toho si ale všimne Honza. "Tos udělala schválně, viď?" rozzlobí se. "Cože? Jasně, že ne!" zašklebím se. "Proč jsi taková, Renato?" zlobí se Honza. Pokrčím rameny a Honza se zvedne se slovy: "Až budeš zase normální, tak se ozvi." A odejde. Seberu tác se zbytky jídla a jdu ho odnést.
Další den vidím zase Honzu a Adélu, jak si povídají. Pořád. Ani o přestávce nejde za mnou. Zamračím se a vyrazím směrem k jejich lavici. "Tak co? Povedlo se ti to vyprat?" ušklíbnu se na ní. Ona se usměje. "Jo, v pohodě. Hele, nemusíš se omlouvat, to se prostě stane." "Já se neomlouvám." ušklíbnu se znovu a ona zmlkne a zahledí se do země. Honza mě dost divně pozoruje. "Honzo, chci s tebou mluvit." řeknu přísně. On vstane a následuje mě.
"Proč jsi za mnou nepřišel ani o přestávce?" vyjedu. "neříkals náhodou, že se spolu bavíte jen o hodinách?" "To bavíme," pokrčí rameny Honza, "ale včera jsi mě vytočila. Stydím se za to, jak se chováš. Teď jsi se chovala, jako nějaká arogantní koza. Myslel jsem, že jsi jiná." Nezmůžu se na slovo. "Promiň Renato, ale je konec. Nechci, aby sis myslela, že je to kvůli Adéle. Jsme jen přátelé. Jen jsem se v tobě zmýlil. Už k tobě necítím to, co dřív." řekne mi opatrně a mě spadne čelist. On se se mnou rozchází? Najednou se do mé hlavy navalí krev. Je to nával vzteku a smutku zároveň. "Tak počkej!" vyprsknu na něj a jdu směrem k Adéle. Než mě stihne zastavit, dojdu až k ní, vpálím jí facku a vyliju jí obsah její coly do klína. "A víš za co to je? Mě nikdo přebírat kluka nebude." zařvu na ní. "Já ti přece nikoho nepřebírám." začne vzlykat. Honza mě od ní odstrčí, pomáhá jí oblečení vyčistit a uklidňuje jí. Celá třída mi začne nadávat, že se chovám jako arogantní koza, přesně, jak mě označil Honza. Najednou mi je trapně a zbytek dne prosedím potichu v lavici, i když se mi chce každou chvíli brečet kvůli Honzovi.

Myslela jsem si, že se Honza třeba rozmyslí a jednoho dne za mnou přijde, ale byla jsem naivní. Nepřišel. Nejhorší na tom je, že mi vlastně nelhal. Už je to přes měsíc a stále jsou s Adélou jen kamarádi. Zjistila jsem, že Adéla má přítele. Je to už prý dávno, co spolu jsou. Přijdu si hrozně ubohá. Skoro nikdo se se mnou ve třídě nebaví a když ano, tak je to kvůli vypůjčení tužky, či papíru. Pěkně jsem si to zavařila. Nejhorší na tom je, že se Adéle, která je opravdu moc milá, nedokážu omluvit, jelikož to prostě arogantní kozy neumí…