Někde za tebou tečou slzy

Věnováno M. Spáčilový, tý ne, tý ... zkušenější

Vešel jsem dovnitř a bylo plno. Hlava vedle hlavy. Přelidníno. Přesně, jak to nemám rád. Když je někde moc lidí pohromadě, není tam žádnej pohyb. A když už tam pohyb je, je předvídatelnej. Všechno je moc čitelný, chápete? A taky to není můj styl, zapadnout. Jediný, čím se mi podařilo odlišit bylo, že jsem přišel jako Poslední. Sednul jsem si na Poslední volný místo a začal si budovat odstup.
Pak to začlo, rozeběhlo se to. Ale ne, říkal jsem si, tohle už jsem přece viděl. Tenhle příběh jsem už viděl tolikrát předtím. No tak, mě nepřekvapíte! Budoval jsem si v sobě odstup a zvyšoval svůj nadhled. Stavěl jsem si v sobě hráz, na kterou dorážely vlny. A byly čím dál větší.
Najednou se mě zmocnil smutek. Vnikl do mě a začal mě vyžírat. Všechny moje pocity braly za svý. Pak jsem uslyšel, že někde o 2 nebo 3 řady nade mnou, někdo začal brečet. Bylo to, jako když uprostřed zamrzlýho rybníka pukne led, z pod kterýho se vyvalý voda a udělá na tom ledě skvrnu.. A ta skvrna se pomaličku rozlejzá, protože každej led musí jednou ustoupit. Kurva, prosil jsem v duchu, tohle mi nedělejte. Brejle mi začly pomalu sklouzávat po vlhký stopě mejch očí. Jenže jsem s tím nemohl nic dělat. Nechtěl jsem s tím nic dělat....
Pak ten smutek někam vymizel a zbyla po něm velká díra. A do tý díry se začly hrnout vlny emocí. Už jim nic nestálo v cestě. Cloumaly se mnou, jako bych byl papírovej parníček uprostřed Stříbrnýho jezera.
Skončilo to. Ale vlastně to neskončilo, protože jsem si to s sebou nesl domů. Domů, do svýho pronajatýho pokoje se studenou postelí, se studenejma zdma a se studenou klávesnicí. Všude kolem mě byla zima, ale já věděl svý. Sednul jsem si ke klávesnici a napsal:
,,Dneska jsem šel do kina...“ (a zatímco jsem tohle psal, z klávesnice vyšlehnul oheň, pálil mě do prstů a já byl rád, protože jsem díky tomu mohl psát rychleji, nesral jsem se s hledáním písmenek, nebral jsem to psaní tak vážně. A vod tý klávesnice chytnul stůl a vod toho stolu chytla i postel a hořela a hořela a hořela)
,,... na Avatar. Bylo plno a já už vím proč.“
(když jsem tohle dopsal, tak jsem si na ní lehnul a vona pořád hořela)
Jeden blbej film, napadlo mě, a tolik ohně.