Kéž bys nezapomněla.

Už vlastně ani nevím, čím jsi mi byla. Vřele zapomínám, jak jsi mi stávala po boku. S povzdechem zavírám životní kapitolu a to bez konečného vyhodnocení. Nejde to. Udělala jsi toho tolik, že nejsem schopná říci, zda jsem vyvázla v plusových či minusových hodnotách. Nejsem schopná říci nic na téma my dvě. A stejně bych ti nejraději vletěla do náruče a vyplakala se. Protože mi chybí náruč rozumného člověka, kterému mohu říct věci bez přetvářky. Protože mi najednou chybí mé já… Najednou se hledám a bezvýsledně. Najednou to nejsem já a tuším, že ještě dlouho nebudu.
Ztratila jsem se… nemám nikoho, kdo by mi s tím pomohl. Žádného pravého a upřímného přítele, který mě bude mít rád takovou, jaká jsem. Takovou, jak mě nikdo nezná.