Dohodnutý sňatek

Anotace: Název mluví za vše. Když se dva lidé nikdy neviděli, nic o sobě neví a přesto se musí vzít...

Seděla jsem na posteli a mlčky zírala na stěnu přede mnou. Hedvábné povlečení neškrábalo a příjemně hřálo. Sklopila jsem oči ve chvíli, kdy jsem si uvědomila, že na té stěně ve skutečnosti není vůbec nic zajímavého. Že jediný důvod, proč jsem si stále ještě neoblékla svatební šaty, byl tak prostý. Netušila jsem, koho si beru.
Přemýšlela jsem nad tím, jak je možné, že dohodnuté sňatky stále existují. Už teď jsem nenáviděla pohled na svatební kytici, kterou ponesu k oltáři. Kterou ponesu k muži, kterého dnes uvidím poprvé v životě a kterého si mám vzít. Chtělo se mi brečet, chtělo se mi smát sobě samé, protože tohle přeci směšné bylo.
Hned vedle byl vchod do zahrady. Překvapovalo mě, že ho nikdo nehlídá. Nikdo nepředpokládal, že spořádaná dcera starosty města, vezme do zaječích. Že se zalekne svatby. Bála jsem se vyjít z pokoje. Bála jsem se jen uchopit hebkou bílou látku svatebních šatů, které ze mě měly udělat největší krásku.
Promnula jsem si prsty a postavila se. Začínala mi být zima a na nohou i rukou mi naskočila husí kůže. Podprsenka mě nepříjemně škrábala do zad a silonky se mi doslova přilepily na kůži. Sama sobě jsem se nelíbila. Ozvalo se zaklepání. Trhla jsem hlavou. Netušila jsem, že přeci jen někdo přijde.
Ach tak. Přišla mi pomoct do šatů, to mi mohlo dojít. Můj otec si určitě myslí, že to nezvládnu sama. Nebo se chce jen pojistit, že přijdu? Jen tak, pro všechny případy.
Cítila jsem ruce zručné služebné a taky to, jak nepříjemně studí na kůži. Otřásla jsem se, když mi krátce na to po kůži sjela hladká bílá látka a služebničiny prsty se znovu rozběhly po mých zádech, kde pečlivě a velice silně utahovaly šněrování. Nadechovala jsem se stále znovu a znovu, nevydechovala vůbec.
Nedokázala jsem si představit, jak v takové stahovací róbě vyrážím do kostelní uličky a vycházím vstříc svému muži.
,,Slečno?" ozvala se zaraženě služebná, když jsem na svůj odraz v zrcadle hleděla příliš brzy. Otočila jsem k ní hlavu. ,,Jste v pořádku?"
Tolik se mi chtělo křičet, že nejsem, nedokázala jsem pochopit, proč tu se mnou nikdo nemá soucit, nebo proč - když ho má - neřekne něco nahlas. Ach, tolik by mi to pomohlo! A tak jsem jen kývla. Pozvolna mi přetáhla závoj přes obličej, aby mě ženich neviděl příliš brzy. Snad, aby se mě nelekl, čert ví, kdo tenhle zvyk vymyslel.
Zhluboka jsem se nadechla a sevřela kytici malých bílých růžiček, kterou mi kdosi uvázal a pomalými kroky se vydala na cestu. Bylo neuvěřitelné, jak jsem se zatajeným dechem hleděla na bránu do katedrály. Věděla jsem, co mě čeká a přeci mě to překvapilo. Bylo to tady a já se v sedmnácti letech šla vdávat.
Pohlédla jsem na svého otce, který mi stál po boku a přišlo mi, že tam je jen proto, že musí. Tušila jsem, že mnohem radši by seděl ve své knihovně a ledabylým pohybem ruky si v pravidelném gestu zvedal láhev s alkoholem k ústům. Proto, aby zapomněl. Proto, že na hrob mé matky už neměl to srdce a výdrž jít.
Zazněl svatební pochod a já otcovo rámě stiskla o to pevněji, o co víc se mi roztančila kolena.
,,Neboj, dcerko, bude se ti líbit." Chtěla jsem na něj pohlédnout pochybovačným pohledem, ale nakonec jsem nechala obličej klidný. Přitom mi prolétlo hlavou, jestli tuhle masku někdy sundám. Ano? Ne?
Počítala jsem kroky. Ano, ne, ano, ne. Pravá noha střídá levou. Pravá, levá. Cítila jsem na sobě pohledy všech, kteří měli tu čest se dívat na mou strastiplnou cestu do manželství s mužem, o jehož zálibách, zájmech a názorech jsem neměla ani ponětí. Netušila jsem, jaká je jeho oblíbená barva, nebo jestli jí radši holoubata, než kuřata. Nevěděla jsem o něm totiž vůbec nic.
Jestlipak má hnědé vlasy? Možná jsou více do černa nebo dokonce blond? Chtěla jsem na to nemyslet, když jsem kráčela k oltáři s hlavou skloněnou a cítila káždý záchvěv svého složitého účesu na temeni hlavy. Cítila jsem pramínek, který mi hladil kůži na krku a otcův nervózní nepravidelný dech.
Najednou hudba přestala hrát, otec zlehka pustil mou ruku a přejel palcem po jejím hřbetu. Vzhlédla jsem, aby mi mohl odkrýt obličej. Povzbudivě se na mě usmál a uchopil síťkovinu po obou stranách mé hlavy. Jediným táhlým pohybem mi ho přehodil přes hlavu a v náhlém návalu dojetí mě políbil na čelo.
Bylo to takové milé otcovské gesto a já tomu byla ráda. Zlehka jsem se na něj usmála, přejela pohledem přes družbu - většinou složenou z dvorních dam a postavila se na stupínek. Přitom mi prolétlo hlavou, zdalipak se mu budu líbit a jestli vůbec má rád oči jako studánky a záplavu zlatavých vlasů.
Vzhlédla jsem ke knězi, bála jsem se podívat na svého budoucího manžela a tento čin se snažila odsunout a nejvzdálenější možnou dobu. A pak se katedrálou rozezněl hluboký knězův hlas a já tolik toužila zavřít oči a utéct odtud alespoň ve snech. Potlačovala jsem slzy ze všech sil, tohle jsem přeci nikdy nechtěla!
,,Ano," ozval se vedle mě můj nastávající rozhodným pevným hlasem. Doufala jsem, že ve skutečnosti bude trošku něžnější a romantičtější. Milejší a rozumný. Myšlenku na to, že by tomu mohlo být úplně naopak a že by to dost dobře mohl být arogantní odporný člověk, jsem odsunula na okraj své mysli.
,,Slečno Ellen Stormová, berete si zde přítomného prince Allasea z rodu Prottů, dědice trůnu Východního království..." Kněz si dal s výčtem dědictví mladého prince, jehož ženou jsem se měla stát už za několik sekund. ,,...za svého muže?"
,,Ano," vydechla jsem. S touto části ceremonie jsem vůbec nepočítala. Překvapilo mě, že se někdo ptá zrovna mě. Očekávalo se přeci něco naprosto jiného. Překvapení mě ale nepoznamenalo moc na dlouho.
,,Můžete políbit nevěstu." Napětí v sále bylo až hmatatelné. Všichni tajili dech - já dýchat zapomněla. Otočila jsem se tedy na svého manžela a vzhlédla. Nestihla jsem si jej ani prohlédnout, jak rychle se ke mně nahl a jemně, jen krátce mě políbil na rty. Pevně jsem stiskla víčka i kytici a neodvažovala jsem se ho chytit druhou volnou rukou. Netroufala jsem si.
Ozval se potlesk a radostné pískání - zrovna to, po čem jsem v této chvíli vůbec neprahla. Jemně jsem se chopila jeho ráměte, bála jsem se ho chytit pevněji. Takřka jsem se ho nedotýkala. Nacvičeným úsměvem jsem se otáčela tu napravo tu nalevo a snažila se ignorovat ruce a vlezlé poklonkování všech přítomných... avšak nenamířených na mě, nýbrž na nýnějšího krále Východního království. A jediné, na co jsem v tu chvíli dokázala myslet, byla svatební noc a to, že splodit dědice trůnu je teď má nejhlavnější povinnost. Doufala jsem, že si se svým mužem promluvím alespoň v kočáře, který nás měl odvést na zámek. Místo, kde jsme - podle bývalého krále - měli strávit alespoň měsíc, abychom si na sebe zvykli.
Nečekala jsem, že si zvyknu už za měsíc, ale odporovat králi jsem se tehdy neodvážila. Zvláštní také bylo, že mi vůbec nedocházelo, že jsem královna. S jemným úsměvem jsem přijala lehké políbení na tvář od otce a také od naší staré služebné, která si proplakala všechny kapesníčky, které se jí vlezly pod sukni.
,,Ellen? Mohu ti tak říkat?" slyšela jsem zleva hlas jako pohlazení. Představovala jsem si, jaké by to bylo, kdyby mi takový hlas četl v dětských letech pohádky a příběhy. Otočila jsem se na svého muže a s úsměvem přikývla. ,,Musím vyřídit pár důležitých záležitostí. Toužím tě poznat. Mohli bychom se sejít u věčeře?" Choval se velmi slušně, možná proto, že kolem bylo tolik lidí. Jen jsem se uklonila a otec mě okamžitě uchopil za ruku.
Jen matně si vzpomínám, co se dělo pak. Vím, že jsem nasedla do kočáru a že jsem v něm také usla, neboť cesta na zámek byla velice dlouhá a celý den mě vyčerpal. Probudil mě až sluha, který mi zlehla potřásl ramenem, jakoby se bál, že mě zlomí, když trochu víc přitlačí. Nebo, že mi udělá modřinu a jeho pán by mu dal šestadvacet. Pomohl mi z kočáru a já pomalu zamířila dovnitř.
Zámek byl úžasný. Všude to zářilo čistotou a úsměvy sloužících, kteří se mohli upoklonkovat k smrti, jak se mi snažili vnutit do přízně. Podlaha byla z pravého mramoru a když jsem stoupala po schodech, podpatky vytvářely zvláštní souhru melodií.
,,Dovolila jsem si napustit vám lázeň, Vaše Veličenstvo, a když dovolíte, několik vašich nových šatů jsem pověsila do skříně. Jeho Veličenstvo vám také dále vzkazuje, že přijede krátce po vás a velice by ho potěšilo, kdybyste mezitím dorazilo do jídelny," uklonila se mi jedna ze sloužících.
,,Děkuji,..."
,,Mary, Vaše Veličenstvo." Kývla jsem a ona pomalu opustila místnost, aby ji o chvilku později nahradila druhá služebná, která se pro změnu jmenovala Mariana. Už ze začátku mi bylo jasné, že se jmény budu mít určitě potíže. Opatrně mi rozvázala korzet a zeptala se, jestli mi má pomoci ze šatů. S díky jsem odmítla a poprosila o soukromí.
Bylo zvláštní, jak se najednou všichni mohli uběhat jen proto, aby mi splnily přání. Věřila jsem, že kdybych chtěla jahody uprostřed zimy, nějak bych je dostala. Spustila jsem si ramínka z ramen a šaty mi jediným plynulým pohybem sklouzly na zem. Voda byla horká, musela jsem se přemlouvat, abych tam celá dosedla a nasála vůni levandule a snad i řebříčku.
Ta vůně mě úplně očarovala. Byla jsem schopná si jen opřít hlavu a vlasy pohodit mimo vodu, aby se nenamočily. Na zavřených víčkách jsem si zlehka črtala, jak vypadal. Moje mysl se nedokázala vsugerovat to, že je pohledný. V duchu a ve snech se mi totiž zjevoval neuvěřitelně zjizvený, ošklivý a s neumytými vlasy. A i když jizvu měl, nepřipadala mi ošklivá. Přemýšlela jsem, jak k ní přišel a zdalipak vede i pod jeho uhlově černými vlasy. Tušila jsem, že to asi nikdy nezjistím, ale bylo snesitelnější si představovat, že je milý, hodný a odvážný.
Jeho oči. Propána, jeho oči. Byly zelené jak jarní louka, kterou ještě nestačily poset květy. Zelené jako lipový les nebo jako barva kůže žáby rosničky. Vlastně jsem měla žáby docela ráda. Tolik jsem si vrývala do paměti, že se mi vlastně líbí. Nechápala jsem, proč mi z toho nebuší srdce? Potřebovala jsem ho znát a doufala jsem, že si v klidu promluvíme u večeře. Naše první večeře.
Poslední slovo mě taky donutilo vstát a zabalit se do ručníku. Krátce na to - snad jakoby mě špehovaly - se objevily Mary i Mariana s nějakou třetí dívkou, na jejíž jméno jsem se neptala a začaly mě spěšně oblékat.
,,Co se děje?" zeptala jsem se zmateně.
,,Jeho Veličenstvo už dávno přijelo, dokonce se i vykoupalo a už sedí v jídelně. Čeká jen na vás, má paní." Chtěla jsem namítnout, že trochu čekání by mi po dnešním dni dopřát mohl, ale raději jsem mlčela. Služebné byly po většinu času veliké drbny, které rozhlásily všechno, co kdy slyšely, a tak jsem si dala pozor na pusu.
,,Děkuji," usmála jsem se na ně, když mi upravovaly vlasy.
,,Madame," uklonily se a sluha, který jsem nevěděla, jak se tam dostal, mi otevřel dveře na chodbu. Pomalým rozvážným krokem jsem sestupovala široké schody a přitom přemýšlela, o čem bychom se měli bavit. Nestačila jsem ani domyslet poslední myšlenku, když se otevřely dveře do jídelny a přede mnou se rozprostíral dlouhý stůl s několika ozdobnými květinovými vázami. Na stěnách visela zrcadla a zapálené svícný. Vůně plamenů naplnila celou místnost a závěsy byly roztažené právě tak, aby byla vidět noční obloha.
Židle lehce zavrzala a já si všimla, že se král Allaseo postavil a hluboce se mi uklonil.
,,Je obyčejem, abyste, má paní, seděla přímo naproti mně u stolu. Ovšem vzhledem k dnešní situaci a k tomu, že zde nemáme návštěvu, bych vás rád požádal o to, abyste si přisedla po mé pravici," ukázal nenuceně pravou paží na místo vedle sebe.
,,Jak je vaše přání, pane," odpověděla jsem a vydala se k němu. Netušila jsem, jak se mám chovat, netušila jsem, co mám odpovědět. Galantně mi odsunul židli, a poté se sám usadil.
,,Omlouvám se, že jsem zde nepřijel s vámi, ale povinnosti mě volaly předčasně do úřadu. Upřímně doufám, že vás nebudu opouštět tak často, jak jen bude nutné." Snažil se navodit nenucenou konverzaci, ale představa, že tu pořád bude, mi spíše svazovala žaludek.
,,Chápu vaše povinnosti, pane." Byl nervózní. Tedy, alespoň se mi to zdálo. Neustále těkal na má odhalená ramena v lodičkovém výstřihu a kousal se do rtu. Přišlo mi to strašně nevhodné a poslední, co jsem si přála bylo vidět mu do hlavy. ,,Doufám, že to není příliš troufalé, ale..." Čekala jsem, jestli mě posunkem pobídne. Když tak učinil a konečně se mi podíval do očí, pokračovala jsem: ,,... mohl byste mi, prosím, sdělit, kolik je vám let?"
,,Ach, samozřejmě," usmál se. ,,Je mi přesně dvacet let."
,,Děkuji."
,,Nemusíte mi pořád děkovat, má paní." Usmála jsem se, ale rozhodla jsem se děkovat dál, koneckonců, jsem tím nemohla nic ztratit.
,,Co si myslíte o vodě, prosím?" zeptal se po delším tíživém tichu.
,,O vodě, pane?" nechápala jsem.
,,Ano," přitakal a podložil si bradu rukama.
,,Sdílím názor, že povodně škodí, že déšť není vždy vítán a že pokud jí nezabráníte, dostane se téměř přes jakoukoliv překážku." Oči mu zajiskřily zájmem a očividně se chtěl ptát dál, když se otevřely dveře a začala se podávat večeře.
,,Váš názor se mi velmi líbí, madame."
,,Děkuji, tvořila jsem si ho několik let z vlastních zkušeností," usmála jsem se a začala jíst.


Noc byla stále horší a horší. Oba jsme věděli, co musí přijít a co se taky stane. Nechtěla jsem ti to připouštět, ale stavěla jsem se k tomu zvláštně pasivně a nějak mi ani nedocházelo, že bych se vlastně měla třást jako osika.
,,Je mi to velmi nepříjemné a nepřijde mi to příliš vhodné, ale..," začal nervózně. Snažil se znít rozhodně, ale příliš mu to nešlo.
,,To je v pořádku, pane. Můžeme jít," odložila jsem ubrousek vedle svého talíře a postavila se. Nechtěla jsem nic odkládat a už vůbec jsem ho nechtěla trápit.
Konečně jsme se dopravili do jeho ložnice. Do naší ložnice. Všude byly porosvícené svíčky a já si pokoj důkladně prohlédla. Vše bylo vyvedeno v rudé barvě, která mě uchvacovala a zvláštně uklidňovala.
,,Můžete odejít," ozval se zvučným hlasem znovu Allaseo a všichni sloužící opustili místnost.
,,Ellen..," povzdychl si. ,,Představoval jsem si, jak asi budeš vypadat," začal a přistoupil ke mně. ,,Říkal jsem si, že nemusíš být krásná, že tvé oči vůbec nemusí být prozíravé a tvé tělo..," přejel mě pohledem. Ale nebylo to chladné a ledové, vlastně mi to přišlo milé jako pohlazení bez doteku paží. Začal své ruce přibližovat k mým rukám, ale jejich tvar objel asi centimetr od mé kůže. Jakoby se mě bál dotknout. ,,Nemusela jsi být krásná a já to bral jako povinnost. Mohu?" zašeptal a když jsem nic nenamítala, přistoupil ke mně blíž a rukama mi za zády začal rozvazovat šaty. Cítila jsem na tváři jeho dech stále vonící po víně. Celou dobu ze mě nespouštěl zrak, až jsem začínala být nervózní.
,,Já mám strach."
,,To nemusíš," uklidňoval mě, ale já mu nevěřila.
,,Ne strach z toho, co se stane. Strach z toho, že sis mě vymaloval příliš růžově," začala jsem mu mimoděk tykat. Zdálo se ale, že mu to nevadí. Cítila jsem, jak se mi šaty začínají pomalu uvolňovat.
,,Já si tě nemohl namalovat krásnější," jeho hlas zvláštně zhrubl a přeskočil mu o oktávu níž. Mluvil jemně, lehce a nenuceně, jakoby si ten proslov připravil dopředu. Ustoupil a já si chytila šaty, aby nespadly na zem. ,,Tvé vlasy a tvé oči a to, jak zvláštně zasněně mluvíš..," usmíval se a položil mě na postel, ani jsem nevěděla jak.
,,Nemluv," zarazila jsem ho. ,,Přijde mi, že neříkáš pravdu," přiznala jsem se, když si odvazoval šátek z krku.
,,Neučil jsem se nic nazpaměť. Jen popisuju, co vidím a co jsem cítil a teď... nevím, co cítit." Zcela jsem věděla, co tím myslí. Posadila jsem se a sundala mu vyšívanou vestu i košili. Když se postavil, aby si sundal kalhoty, rázem to na mě všechno spadlo a já zrudla až po konečky prstů na nohou. Začala jsem pořádně panikařit. Cítila jsem, jak se postel prohla, když se položil vedle mě a prstem obkroužil mé rty. Netroufala jsem si podívat se, zda-li je oblečený nebo ne. Hleděla jsem na rudá nebesa nad naší postelí a vdechovala vzduch plnými doušky.
Mezitím jeho prsty putovaly i do mého dekoltu a to jsem začala cítit, jak se třese. Tehdy jsem ještě netušila, jak moc se ovládal. Chytil šaty hned nahoře a pomalu mi je stáhl z těla. Ležela jsem tam jen v drobné košilce a pohlédla na něj.
,,Smím tě políbit, Ellen?" Jeho otázka mi vyrazila dech a já si uvědomila, že ať už cítím cokoliv, odpor to rozhodně není. Představovala jsem si, jak na mě vůbec nebude brát ohledy, jak to brzy bude za námi a jak budu brečet až pozdě do noci. Ale tohle... tohle bylo mé štěstí. Přikývla jsem a upřeně i se strachem v očích mu hleděla do jeho zelených. Rychle se přibližoval a když už mě pak ovanul jeho zrychlený horký dech, nevnímala jsem nic jiného. Nic jiného, než dotek jeho hebkých rtů, které se o mě otřely jako motýlí křídla.
Odtáhl se a usmál se, když jsem konečně otevřela oči. Začala jsem si dokonce myslet, že nebude od věci snažit si to užít, jak jen to půjde.
,,Omlouvám se, ale jsem nervózní, když tě neznám a už mě smíš líbat."
,,Kdyby jenom to. Naprosto tě chápu," zašeptal a naklonil se nade mne znovu. Tentokrát se nenechal dvakrát vybízet a zlehka mi jazykem obkroužil rty. Naplnil mě tak prudký pocit, že jsem mimoděk rozevřela rty. Cítila jsem jeho ruce, které mi rychle stahovaly košilku přes ramena a pak i tichý cinkot knoflíčku, jak dopadla na zem. A mě to bylo jedno. Znovu se odtáhl, aby mne políbil na krk, ale za chvilku už mě zase vášnivě líbal. Jeho vlasy mě lechtaly na tváři a když jsem ho pak přijala, stékaly mi po tváři slzy. Nebyly to však slzy smutku. Ale slzy vděčnosti. Byla jsem vděčná za to, že se nade mnou bůh smiloval a že mi umožnil prožít život tak, jak bych ho prožít chtěla. A já doufala, že se Allaseo nezmění.
A když jsem pak vykřikla a on mi zmoženě ochabl v náručí, usmívala jsem se. Vzhlédl a palci mi setřel slzy.
,,Mám odejít?" snažil se se vzdálit a odpoutat od mých nohou, které ho objímaly kolem pasu.
,,Ne."
,,Plakalas."
,,Třeba ti jednou řeknu, proč. Jsem unavená."
,,Já taky," položil mi hlavu na hruď a pravou rukou nás přikryl dekou. ,,Dobrou noc, Ellen."
,,Dobrou noc, Allaseo," usla jsem s jeho prsty zamotanými v pramenech mých vlasů. Jeho dech mi ovíval kůži a příjemně ji chladil. Doufala jsem, že se nám dnes nebudou zdát zlé sny.


,,Ať žijí král a královna Východního království!!!" zaznělo o měsíc později v korunovačním sále hradu.
,,Ať žijí!!!" zaznělo davem a já si zlehka položila levou ruku na břicho.