Dvě hodiny ráno

Jsou dvě hodiny ráno, všichni už odchází spát. S člověkem se kterým jste si psali několik hodin, vůbec poprvé a poznávali se. Krásné nové věci, je to jako se dostat do jiné botanické zahrady, ale ne té naší, je to jiná rostlinka s jiným příběhem životním. Pomalu vypínám počítač, mám si jít ještě číst nebo jen zhasnout lampu a myslet na něho. Jsou to ty chvíle, které miluji, nevím, co mě čeká, co přijde zítra, je to ten neuvěřitelně krásný pocit naděje, že život nabere jiné obrátky, na které čekáme třeba celý život, říkáme tomu smysl života nebo to má jiný název.
Ano, jsou to ty hodiny hrozně unavené, nadějné a zároveň krásné. Občas se řeknou věci, který by člověk, který není unavený neřekl a život se točí. Vím tohle, že když já tady nebudu ve dvě hodiny, svět se nezboří, všechno to půjde jiným směrem. Ale já tady jsem, hledím na malířské potřeby, bílé čtvrtky, myslím na tu slečnu, kterou bych, jsem chtěl namalovat, něčím mě zaujala, i když vím, že bych mohl namalovat jiné slečny. Mohl bych udělat mnoho věcí jinak nebo je neudělat vůbec, jen na něco čekat, co nikdy nepřijde, je to možné.
Tak zůstane ta čtvrtka prázdná, nikomu nebude chybět, v tomto světa jak nám tvrdí ostatní lidé. Že je svět hrozný, ale někdy když to ani nečekáte, tak se objeví lidi, kterým budou tihle věci chybět, najednou se člověk dozví, že jeho obrazy se lidem líbí, koukají na ně, když mají špatný náladu, smutek, jsou bez lásky. Že mám prý pěkné obrázky.
Jsou dvě hodiny ráno, a pořád o ní přemýšlím, že bych jí chtěl namalovat, nechci malovat jenom krásné sexy tělo té dívky, to jsou předsudky a povrchnost. Chci ji zachytit v té chvíli, smutnou nebo veselou. Nakonec potom všem, co je obraz namalován. Plný citu, vášně. Dozvím se, že tento styl není v módě, nebo se lidem nelíbí. Ale pro mě je důležitý, i když ostatní říkají něco jiného, jelikož mám s tou slečnou nádherný rozhovor a poznání nové rostlinky.
Jsou to ty pocity, které poznávali objevitelé jako Kolumbus….jen já ho mám ve svém malém světě.V barvách.