Byla sama... Tak sama...

Zastavil se pro ni čas. Nevěděla jak dál, co se děje, nevěděla proč se chvíli hystericky směje a za pár minut zoufale pláče. Dva dny nespala, skoro nejedla, pila jen natolik, aby zůstala naživu. Byla sama, tak sama, navíc uprostřed velkých prázdnin. Rodiče se rekreovali v najednou tolik vzdáleném Španělsku. A on? Přítel? Nebyl. Prostě najednou nebyl. Tolik si teď vyčítala, že odmítla nabídku své matky, která chtěla oba dva vzít s sebou na dovolenou. Kdyby s nimi odletěli, pravděpodobně by teď spolu obdivovali krásy Madridu. Nejspíš by žil. Určitě by ho před dvěma dny nesrazilo auto s opilým řidičem v čele. Byli spolu dva roky a právě spolu zažívali ty nejkrásnější prázdniny. Jí osmnáct, jemu dvacet-dva. Nepotřebovali diskotéky a pití, stačila jim plná nádrž u auta, dobrá nálada a pár korun na nějaký oběd. Projezdili české hrady, po sté spolu prošli Starou stranou v Praze, vzali partu a jeli jen tak k Písku pod stan. Nechápala proč se tohle muselo stát zrovna jí. Byla si jistá, že žije dobrý život a nikdy by ji nenapadlo, že ji postihne takováhle tragédie, ne v tomhle věku. Milovala ho. Hluboce a vášnivě ho milovala, a i když jejich vztah nebyl žádný med, byla v něm ráda. Třetí den po tom osudném se poprvé odhodlala zvednout telefon, který zvonil prakticky každou půlhodinu. Volala její nejlepší kamarádka, která dobře věděla, co se stalo. ,,Baruš? Jsi v pořádku? Prosím tě, řekni mi, že ano… Baruš? -odmlka- Baruš?? -ticho- Baru, prosíím, odpověz mi…‘‘ Zmobilizovala všechny své zbývající síly a hlesla do telefonu: ,,Ano… Ale chci být sama. Neboj se o mě Baru. Ahoj…‘‘ -zavěšení sluchátka, tůtůtůtů- Večer si řekla, že by se přeci jen mohla trochu víc najíst a tak se oblékla a neučesaná, rudá a rozmazaná od pláče se vydala ven. Nebydlela ve zrovna slušné čtvrti, ostatně její rodné město ve středu Čech vůbec nepatřilo k těm lepším. Po pár metrech plouživých kroků, vedle ní zastavila černá oktávka a z ní vylezli dva kluci. Znala je. Ten starší, mohlo mu být zhruba dvacet pět let, byl největší dealer pervitinu široko daleko a ten mladší směle kráčel v jeho stopách. Oba už v tomhle směru jeli tak dlouho, že dobře věděli, kdo se nachytá, koho polapí do svých sítí a už se z nich jen těžko bude dostávat, takže když viděli osamocenou holku, od pohledu na dně svých sil, bylo jim jasné, že tady asi nebude žádný problém. ,,Čau kotě, kampak jdeš, takhle sama, večer?‘‘ Neodpověděla, byli jí ukradení. ,,Ale no tak, slušný holky přece musej slušně pozdravit krásko.‘‘ Pokusila se ho obejít, neúspěšně. Zlověstně se usmál. ,,Chceš lajničku, pro lepší náladičku?‘‘ Zvedla hlavu a podívala se přímo na staršího chlapce. Viděla kdysi nejspíš velice hezkou tvář, nyní znetvořenou velkými boláky, žluté zuby, některé chybějící, černé oči. ,,Nechci…‘‘ ,,Špatná odpověď holčičko, zbytečně se trápíš, mám u sebe lék na tvý trápení.‘‘ ,,Stejně nemám peníze.‘‘ ,,Jsme hodný kluci, poprvé zadara kotě.‘‘ ,,Nechci…‘‘ Chytil jí za ruce, jednu podržel, do druhé jí vložil malý pytlíček s bílým práškem: ,,Ozvi se kotě.‘‘ Odjeli. Vydala se domů. Zapomněla na to, že si chtěla jít koupit jídlo, zapomněla kam vůbec šla, zapomněla na všechno, jen přemýšlela, co to vlastně dělá. Vešla do vchodu, neodpověděla na starostlivý pozdrav domovnice, odemkla a zhroutila se na postel. Rozevřela zpocenou dlaň, podívala se do ní, zavřela dlaň. Vstala, došla k oknu, otevřela ho a znovu se podívala do dlaně. Vrátila se na postel a zoufale se rozbrečela. Zazvonil telefon, odmítla ho zvednout, ale zvonil stále a pořád, až to začalo být nepříjemné. ,,Prosím…?‘‘ - ,,Baruško, ahoj, jak se ti vede, je doma všechno v pořádku?‘‘ - ,,Mami…Ano je, neboj se.‘‘ - ,,Zníš nějak smutně, stalo se něco?‘‘ - ,,Ne mami, jen jsem tu sama, Vláďa někam odešel.‘‘ - ,,Aha, ale on se brzy vrátí, že?‘‘ - ,,Snad ano mami. Mami musím hrozně na záchod, tak se mějte krásně, pozdravuj tátu.‘‘ - ,,Dobře Baru, zítra zase zavoláme, za pár dnů nás tam máš, tak se těš!‘‘ Sedla si ke stolu, vysypala na něj pytlíček a podívala se na tu zázračnou látku. Vzpomněla si, jak se před pár dny smáli s Vláďou feťákům a alkoholikům, jak byli šťastní jen se svým humorem a láskou. Oči se jí zalily slzami a ruce se jí rozklepaly. Zazvonil telefon. Naštvaně se zvedla a jedním rychlým pohybem vytrhla šňůru ze zásuvky. Ano, smáli se, jenže už se smát nikdy nebudou. Znovu se jí zjevila ta scéna, ve které on zemřel. Šli po polní cestě s jejich štěňátkem Airin při večerní procházce a najednou se proti nim z ničeho nic vyřítilo auto. Ona stála mimo nebezpečí, ale Airin se ocitla přímo před ním. A on… On ji zachránil. Zachránil ji a sám zemřel. Přímo tam, přímo před jejíma očima. Roztřásla se a zaklepala hlavou. A najednou jí bylo všechno jedno. Rodiče byli někde v háji, spolu a šťastní, Airin u babičky také nic nechybělo, její přátelé o ní sice měli strach, ale to v tu chvíli nebylo absolutně rozhodující, protože on tu nebyl. A nebude. Zůstane sama se svým smutkem, navždycky. A všechno ostatní jde mimo ní. Veškerá nadějná budoucnost se v té hnusné vteřině rozplynula. Znovu pohlédla na bílý prášek.
Došla do bundy pro peněženku, vytáhla z ní občanku, vrátila se ke stolu. Chvíli jen nerozhodně seděla a nevěděla jak dál. Potom si uvědomila, že je jí všechno jedno a jediné co má, je tahle malá bílá hromádka. Pokusila se ji urovnat v rovnou čáru, jak to vídávala ve filmech. Moc to nešlo, znovu se rozbrečela. Vstala, šla do pokoje, popadla prvního plyšáka, kterého viděla a začala na něj křičet, mlátit do něj a prosit ho, ať vše vrátí. Po chvilce se uklidnila, vrátila se do kuchyně a znovu si sedla. Tentokrát vše vypadalo docela dobře. Uvědomila si, co chce udělat. Že se chce snížit na hladinu absolutních trosek. Chvíli jí z toho pomyšlení bylo špatně, ale pak jí došlo, že ona se vlastně řadí na jejich úroveň, že přišla o všechno, co jí v jejím životě připadalo důležité, o všechno, co jejímu životu dávalo smysl a radost. Zhluboka se nadechla, aby ztišila hlasitý tep svého srdce a vtáhla nosem bílé krystalky. Zaštípalo jí v nose, v očích a v krku, nic jiného ale necítila. Rozbrečela se a začala kašlat. Bylo jí horko, svlékla se a šla se napít. Natočila si vodu, vypila jednu skleničku, druhou. Do krku jí přes nosní sliznici stékal rozpuštěný prášek a vypaloval jí tam ohnivou čáru. Stále ji všude ošklivě pálilo, hlad už ale neměla. Po chvilce jí došlo, že už nebrečí, že jí už není tak beznadějně, že jí je všechno jedno a že je se vším naprosto smířená. Rozhodla se, že když je jí lépe, lehne si. Došla k posteli, položila se na ní, ale jen co zavřela oči, musela je znovu otevřít. Aha, takže je pravda to co se říká, spát dnešní noc nebudu. Hmm.
A najednou se dostavilo jakési procitnutí. V hlavě měla bílo, prázdno, nic. Přišel pocit naprosté energie a smíření. Najednou začala myslet rychleji, uvažovala tak, jak by jí před půl hodinou ani nenapadlo, necítila se unavená, necítila nic. Umyla si obličej, znovu se oblékla a ve vteřině už byla na chodníku před domem. Koupila si litrovou láhev vodky, přestože alkohol nikdy předtím nepila, ani jí nijak nechutnal. Doma ji otevřela a během hodiny a půl, kdy zametla, vytřela, umyla okna, zapnula a vypnula televizi, zapnula a vypnula rádio, vyluxovala a zkrátka udělala co se dá, protože nemohla jen tak sedět, ji do sebe vyprázdnila. Čekala, že se dostaví totální opilost, ale stále nic. Možná jí to jen trošku zklidnilo, sebralo trošku té nekonečné energie, ve které se její tělo najednou ocitlo a kterou prostě nešlo spotřebovat. Doma jí to přestalo bavit. Přemýšlela, zda má zavolat někomu ze svých přátel, ale došlo jí, že v 11 hodin večer už nechce nikoho otravovat. Vyšla do ulic, zastavila se s každým koho potkala, vyprávěl, povídala... Prošla všechna místa kde dříve chodila s ním, došly jí věci, na které dříve nemohla přijít, její mysl pracovala na dvě stě procent. Domů se vrátila v pět hodin ráno, stále nebyla unavená. Přemýšlela co dělat, jak se zabavit. Vzpomněla si, jak chtěla Vláďovi vyrobit k narozeninám kalendář s jejich fotkami, ale byla na to moc líná, najednou se jí to zdálo jako ta nejprimitivnější a nejzábavnější věc. Bez přestávky upravovala, tiskla, lepila a svazovala. V sedm hodin byl hotový. Další dvě hodiny hrála sama proti sobě kanastu. Hrozně jí to bavilo, nemohla přestat. Kolem desáté ráno konečně pocítila jak se tělo přestává zásobit energií. Začala jí hodně bolet hlava a dobrá nálada rychle vyprchávala. Někdo zazvonil. Ani nezvedla sluchátko, bála se, že někdo viděl předávání a že ji jdou zatknout. Zvuk zvonku neustával. Rozklepala se, vlezla do postele a prosila, aby to přestalo. V zámku zarachotil klíč. Dovnitř vešla babička. ,,Baruško? Proč si mi nezazvonila? Kdepak jsi?‘‘ Jenže dojezd začal plně působit, bylo jí strašně zle a přestávala vnímat okolí. Byla tak vystresovaná, měla pocit, že na ní babička zle křičí, že na ní hned pozná, co udělala, dostala se do stavu, kdy nemohla promluvit, ani kdyby mohla. Panty u jejích úst prosily o pomoc, alespoň o žvýkačku, protože byly tak ztuhlé, že nešly otevřít. ,,Děvenko, proboha…Co se ti stalo?‘‘ Babička došla až k posteli, a když spatřila černé kruhy pod rudýma, opuchlýma očima a třesoucí se tělo, rychle jí došlo, že je něco hodně špatně. Marně se pokoušela na Báru mluvit, marně ji prosila o vysvětlení situace, ona odmítala nebo snad nedokázala promluvit. Pak přestala vnímat úplně, zkroutila se do klubíčka, objala své tělo a zavřela oči. Babička jednala okamžitě. Našla Báry mobil, v ní číslo na její nejlepší kamarádku, kterou dobře znala a pak už šlo vše rychle. Dozvěděla se, co se stalo, zavolala rodičům, ti slíbili, že přiletí, jen co to bude možné a pak se sama rozbrečela. Vláďu měla hodně ráda, doufala, že se jednou ti dva vezmou. Nechápala, proč jí vnučka neřekla, co se stalo, nechápala, proč to neřekla rodičům, proč se chtěla trápit jen sama se sebou. Prošla se celým bytem, zjistila, že v kuchyni není ani kousek chleba, vůbec nic. Pak jí padl zrak na stůl, kde si všimla malého pytlíčku a občanku. Nebyla hloupá, pracovala ve zdravotnictví a dobře si vysvětlila celou situaci i stav své vnučky. Spočítala si, jak dlouho už Bára nejedla a bylo jí jasné, že to všechno mohlo skončit ještě mnohem hůř.
Večer přiletěli rodiče. Jen si hodili domů kufry a utíkali do Bářina bytu, aby spatřili ten nejzoufalejší obrázek svého dosavadního života. Jejich dcera ležela v posteli a své skelné oči bez přestávky upírala na fotku, držící v ruce. Vedle ní seděla babička a po tváři jí pomalu stékaly slzy. Když se její pohled setkal s pohledem své dcery, stojící na prahu pokoje, pomalu zakroutila hlavou.
Seděla uprostřed čtvercového pokoje, kolem ní byly světle žluté stěny a naproti seděl starší doktor. Nevnímala příjemný hlas, který jí pomalu něco vysvětloval, neslyšela tlumené vzlyky její maminky, stojící těsně za ní. Byla bez něj. Sama, tak sama...