Magické místo

Bylo jí patnáct let, žila jako jedináček v podstatě sama s maminkou. Její táta byl důstojník ve státní vládě, stále byl pryč, a když se čas od času vrátil podívat domů, přijel i s plnou hlavou starostí a povinnosti ke státu. Čím byla starší, tím častěji se s maminkou bavila, proč si nenajde lepšího muže, proč není s někým, kdo by si ji trošku zasloužil. Tátu měla celkem vzato ráda, ale nijak pevný vztah jí k němu nepoutal. I nyní, v této bolestivé a zdánlivě beznadějné situaci byl pryč a daleko, kdesi v Afgánistánu.
Před pár dny se vrátila dříve z hudební školy, kde studovala zpěv a našla svou maminku zoufale plakat u telefonu. ,,Mami? Co se stalo? Něco s tátou?‘‘
,,Ne, ne, neboj se Karinko.‘‘ - ,,Tak proč pláčeš mami a proč sedíš u toho telefonu?‘‘ Rychle došla ke stolku, na kterém byla různá telefonní čísla a na vrcholu všech papírů našla jeden malinký. Máma po něm rychle chňapla, ale Karin byla rychlejší. Na papíře bylo drobným písmem napsáno: pan doktor Pacmal, onkologie a číslo do ordinace. ,,Mami…?‘‘ hlesla Karin a začal se jí pomalu zmocňovat třes. ,,Nic se neděje Karinko, neboj se ničeho, dáš si něco k jídlu, určitě jsi unavená, měla jsi těžký den…‘‘ Dcera jí rozhořčeně skočila do řeči: ,,Přestaň mi lhát, není mi deset mami! Už delší dobu sleduji, jak jsi unavená, jak přestáváš jíst, hubneš a bledneš. Tvrdila jsi mi, že je to jen stres z práce! A kvůli stresu z práce voláš na onkologii?! Mami prosím tě, řekni mi pravdu.‘‘ Maminka se zhluboka nadechla, aby si dodala síly a přidala trošku času. Její dcera jí zatím propalovala pohledem, ve kterém se mísil strach s rozhořčením a odhodláním dozvědět se pravdu. ,,Dobrá, tak se posaď. Víš, že s tvým otcem jsem už spousty let, přesněji dvacet-jedna. Chodili jsme spolu od mých osmnácti a v té době jsme neměli prostředky na vlastní byt. Bydleli jsme proto u jeho rodičů, kteří v tu dobu měli jen takový byteček, ne ten ohromný barák, co mají dnes. Víš dobře, že tvůj táta hodně kouří. Ale proti tomu, co vykouřili před dvaceti lety tví prarodiče, to není vůbec nic. Každý denně krabičku a půl, ani nevím, kde na to brali. Bydleli jsme u nich celé čtyři roky, než jsme byli schopni sami sehnat a utáhnout malý podnájem. No a…‘‘ Odmlčela se a znovu se zhluboka nadechla. Karin na ní hleděla pohledem, který absolutně netušil, proč tohle všechno okolo musí poslouchat. ,,Mami a nějakej závěr máš?!‘‘ -,,Ano…mám. Svých zdravotních potíží jsem si také všimla a neboj se, k doktorovi jsem zašla naštěstí brzy.‘‘ - ,,Brzo?! Mami co znamená naštěstí brzo?! A co ten příběh o babičce a dědovi?!‘‘ - ,,Našli mi nádor na plicích. No a jelikož já sama nikdy nekouřila, ani jsem nechodila do zakouřené společnosti a tvůj otec vždy odcházel na cigaretu na balkón, je tu možnost, že jsem ho získala kvůli pasivnímu kouření, tedy vdechování kouře za ty roky strávené v bytě tvých prarodičů.‘‘ Viděla jak se její dcera rozhořčeně nadechuje a utnula ji dřív, než začala: ,,Karin, ale není to jisté, je to jen názor, jedna z možností!... Nic jsem ti neříkala, protože do dnešního dne, jsem neměla výsledky z testů, nevěděla jsem, jestli je zhoubný nebo nezhoubný…‘‘ - ,,Mami takže mi chceš říct…že je zhoubný?! Že máš rakovinu?!‘‘ Karin rychle překonala tu krátkou vzdálenost co je dělila: objaly se a oběma začaly téct slzy. ,,Neboj se, já se nevzdám, přišla jsem včas a budu se léčit, musíme jen obě pevně věřit, že to dobře dopadne. Karin upřela své tmavě modré inteligentní oči na svou maminku a potichu se jí zeptala: ,,A co táta mami, táta o tom ví?Přijede za tebou?‘‘ Chvilka ticha, pokrčení ramen a dva hluboké povzdechy. ,,Takže nepřijede?To je mu i tohle jedno, sakra?!‘‘
Věta, jako výkřik do ticha. Karin nevěřila, že se k nim táta vrací rád, nechápala, jak je možné, že ihned nepřijel, když se dozvěděl, že mu možná zemře žena a jeho dcera je jen se svým strachem najednou na všechno sama.
Dny plné úzkostných pohledů, rádoby ukrytých slz a bezesných nocí se rychle plnily do měsíců. Od táty už slyšely jen pár pozdravů do telefonu a opakované omluvy, že se nemůže vrátit. Maminka si koupila paruku a o pár čísel menší oblečení, jinak se na jejím vzhledu žádné dramatické změny neprojevily, ne pro její širší okolí, zato její dcera vedle ní jen tiše trpěla. Poslouchala každý její nádech, vždy, když se vrátila z terapie, trávila hodiny u její postele, v zimnicích jí hřála vlastním tělem a v teplotách jí dělala studené zábaly. Obě byly statečné a snažily se o nemoci nemluvit. Prvního jarního dne se ale maminka probudila s prudkým záchvatem kašle a vysokou teplotou. Karin neváhala, nedbala na tiché protesty a zavolala záchranku. V nemocnici je přijal starší usměvavý doktor, s ustaranýma očima. ,,Paní Rocherová, máte náběh na zápal plic, budeme si vás tu nechat, v kombinaci s vaším onemocněním není radno nic podcenit.‘‘ Na Karin byl znát značný úlek: ,,Maminko, dovol mi tu s tebou zůstat, prosím, nechci tě tu nechávat samotnou...Prosím.‘‘ Odpověděla s jistotou v hlase, i když se cítila jakoby už umírala. ,,Dobrá, tak tedy…Karinko napíšu ti dnes omluvenku do školy, zajdeš za babičkou, stavíš se doma pro nějaké mé věci a donesete mi to sem spolu, ano? Pak se domluvíme co dál.‘‘
Maminka ležela v nemocnici už týden a její stav se ani výrazně nezlepšoval, ani nezhoršoval. Karin mezitím bydlela u babičky s dědou. Odmítala se s nimi nějak výrazně bavit, odmítala jim říkat, co se děje ve škole, odmítala od nich v podstatě úplně všechno. Podvědomě si vůči nim vypěstovala averzi, měla pocit, že její milovaná maminka, jediná osoba, na které jí tolik záleželo, je upoutaná na nemocniční lůžko jen díky nim. Babička se stále snažila jí zvednout náladu, vymýšlela pro ni různé věci, vařila dobrá jídla, nechápala, co se s její vnučkou děje. Dobře věděla, co asi prožívá, jen netušila, proč si nechce nechat pomoct. Hodně jí to trápilo, ale kdykoli se snažila o tom s Karin promluvit, ta jí odmítla odpovědět na sebemenší otázku, týkající se tématu ,,co se děje‘‘.
Karin byla na pokraji svých sil, přestala se učit a z premiantky se stala čtyřkařka, která vůbec nevěděla, co se ve škole děje. Navíc přestala dbát o svůj vzhled, bylo jí všechno jedno, myslela jen na to, jak mamince udělat radost. Každý den jí do nemocnice přinesla nějaký malý dárek, hrála před ní ohromně statečnou. To, že se před ní takhle přetvařovala se ale projevovalo na všech jiných místech. Stále odmítala pomoc ze svého okolí, jak od úzké rodiny, tak od učitelů, kteří si jí dobře všímali.
Dny běžely a běžely až přišel jeden, ve kterém bylo všechno špatně. Při snídani, kdy nesnědla ani celý rohlík, dědovi došla trpělivost: ,,Podívej se děvenko, já tě mám rád a tím že tě mám rád, se tady nebudu donekonečna dívat na to, jak nejíš, nepiješ, nemluvíš s námi, chováš se, jako bys vůbec nežila! Tvoje máma tam bojuje, nejen za sebe, ale i za tebe, tak koukej bojovat s ní! A projev nám laskavě trochu vděčnosti za to, že jsme tě odsud za to tvoje chování už dávno neposlali pryč!‘‘ Dobře věděla, že hned jak děda domluvil, mrzelo ho, co řekl, přesto na ranní výstup myslela celé dopoledne. To, že v prvních dvou hodinách schytala dvě pětky, jí bylo absolutně ukradené. V její třídě byly dvě holky, které se hodně špatně učily a vždy přály neúspěch ostatním, protože to znamenalo, že ony nebudou samy nejhorší. ,,Hej Karinko naše malinká, kam se poděly tvoje jedničky? Konečně si přišla na to, že život není jen o šprtání, ale i o sexu a pařbách?‘‘ Karin došlo, že na ní Bětka volá přes celou třídu naschvál, aby jí všichni dobře slyšeli. Zastavila se, zatímco útok pokračoval. ,,Nebo si snad ještě pořád panna? Možná by to chtělo koupit brejličky, přijde mi, že máš nějaký červený oči, asi je to od toho samýho mžourání do knížek. No co malinká, co nám povíš?‘‘ Nikdo kromě druhého děvčete se ve třídě ale nezasmál, jak provokující zamýšlela, všichni tušili, že tady bude problém někde hlouběji, než v nějakých diskotékách. S obavami v očích se všechny pohledy upřely na třesoucí se Karin. ,,Jedničky se vrátí, až se moje maminka vyléčí, bojuje s rakovinou. Chápu Bětko, že asi nevíš co to je a přijde ti to nesmírně zábavné, třeba ti to tvoje hodná společnice vysvětlí, ta je totiž o mnoho chytřejší.‘‘ S velikými potížemi ze sebe tato slova dostala a aniž by si sebrala věci, vyběhla ze třídy.
V běhu pokračovala přes celé město, nezastavila se, dokud se nedostala na místo, které znala jen ona a její maminka. Chodily sem spolu už od dob, kdy byla malá, byl to takový jejich symbol tajemství, vždy si tu vyříkávaly své problémy a přání. Sedla si na měkký mech a srdceryvně se rozbrečela. Vzpomínala, co všechno spolu kdy zažily, co všechno tomuto magickému místu už řekly. Usmála si při vzpomínce na to, jak sem jednou šla sama, na začátku prosince, bylo jí pět let a všude kolem sníh. Ona ale musela říct Ježíškovi co si přeje jen na tomto místě, v tu dobu nevěřila, že by jí jinde slyšel. Od maminky pak dostala strašně vynadáno, byla vyděšená k zbláznění. Ale vysněný dárek za to křičení stál. Doteď s ní velký stříbrný jednorožec spí v posteli.
Vzpomínala takhle skoro dvě hodiny, celou dobu ignorovala opětovné pokusy její babičky se s ní spojit. Bylo jí jasné, že volali ze školy, ale odmítala poslouchat další vzteklé řeči a poučky o chování. Čím víc snila, tím víc si zároveň uvědomovala, že její maminka umírá. V tu chvíli se rozhodla, že domů už se nevrátí. Seděla na jejich místě celé odpoledne, měla hlad a začínala jí být zima, ale zpátky za žádnou cenu nechtěla. Měla pocit, že je takhle s maminkou nějakým způsobem spojená. Vybavovaly se jí zážitky, o kterých už dlouho nepřemýšlela, hodně plakala a hodně se smála.
V šest hodin, kdy jí na displeji u mobilu svítilo dvacet šest nepřijatých hovorů, jí pípla zpráva. ,,No co, zprávu si přečíst klidně můžu, třeba mi píše děda, že už mě nikdy nechce vidět.‘‘ řekla si pro sebe.
,,JSEM ZDRAVÁ MILÁČKU, UŽ JEN VYLÉČIT TEN ZÁPAL A BUDEME SI ZASE ŽÍT!‘‘
Přečetla těch pár slov nejmíň desetkrát a při každém písmenku se jí zmocňovala neuvěřitelná euforie. Vyskočila a hlasitě si zavýskla, bylo jí upřímně jedno, jestli jí někdo vidí, slyší. Rozeběhla se nejkratší cestou a nejrychlejším možným tempem k nemocnici