Dcera ´vraha´ její matky?! NIKDY!!!

Anotace: Ani nevím, co mě donutilo tuhle povídku napsat. Ale třeba se vám bude líbit :) Pokud jo, nechte koment/tip :)))

Seděla jsem na kapotě svého černého Jaguáru a přemýšlela. Od události, která mi od základu změnila život uplynulo dvanáct let. Zavřela jsem oči a lokty jsem zapřela o nohy pokrčené do tureckého sedu. Přes sto čtyřiačtyřicet měsíců a mně se z toho stále klepaly kolena a do očí se mi tlačily slzy. Byla jsem tam, když se to stalo. A možná proto jsem se od toho nedokázala ani trochu oprostit. Patřilo to ke mně. Stála jsem tehdy vedle svého otce, držela jsem ho pevně za ruku a oba jsme pečlivě drželi palce pro štěstí, až nám bělely klouby. Ve chvíli, kdy se to vymklo z rukou, jsem zděšeně vykřikla a táta mě k sobě násilím otočil a přitiskl tak, abych nic z toho neviděla. Bránila jsem se, ale on měl sílu větší. Bušila jsem do něj pěstičkami, křičela na něj, že chci vidět, co se tam děje, ale on nepovolil. Nakonec jsem se na to všechno musela podívat v televizi, abych věděla, co se tam stalo. Důsledek jsem ale pochopila hned potom, co se po půl hodině halou rozneslo zlověstné ticho, rušené občasným pláčem a tlumeným hovorem pořadatelů…
Z mého nevnímání mě vytrhl zvuk přijíždějícího auta. Dívala jsem se, jak řidič BMW ladně zaparkoval, vystoupil z auta a s úsměvem, který se mu ihned vytratil, došel až ke mně.
Tmavé vlasy mu rozčepýřeně postávaly na hlavě, modré oči na mě upřeně a trochu vyčítavě hleděly a bílá šála okolo jeho krku legračně vlála tak, jak si vítr přál.
„Ahoj,“ pozdravila jsem ho a on mi pomohl postavit se na zem. Zvedla jsem tašku, přehodila si jí přes rameno a vydala se k velkým vchodovým dveřím.
„Ty jsi zase myslela na…“ začal, ale já ho svým rázným gestem zarazila. Doběhl mě a položil mi svou ruku okolo krku. Nemusel nic říkat, znali jsme se asi od mých pěti let, kdy jsme si spolu ve školce hráli na rodinu a já věděla, že se na něj můžu vždy obrátit. Byl mou oporou.
„Děkuju,“ usmála jsem se a on přikývnul.
Došli jsme mlčky dovnitř, převlékli se a s bruslemi na nohou počkali, až přijdou trenéři, při čemž jedním z nich byl můj táta. Po té nešťastné události jsem chtěla s krasobruslením přestat, ale díky němu a částečně i kvůli Sergejovi, onomu příteli z dětství, jsem na žádný pomyslný hřebík brusle neodložila.
„Dobré ráno. Doufám, že jste se dobře vyspali, protože dnešek je váš velký den,“ usmál se na nás otec po svém pozdním příchodu. Se Sergejem jsme oba přikývli a vjeli jsme na čerstvě upravený led.

***

„… takže hodně štěstí,“ usmál se na nás táta, my se odrazili od mantinelu a rozjeli se vstříc divákům, kteří tleskali, mávali ruskými vlajkami a křičeli naše jména. Rozjela jsem se souběžně s krajem ledu a zaslechla jsem rozhovor dvou rozhodčích.
„Teď by to mělo být to pravé krasobruslení. Páry byly seřezané od papírově nejslabších po ty nejlepší. A je to přece Ivanov a Yagudinova. Ten muž se snad narodil na ledě! A ona? Bylo by naprosto nemožné, aby po svých talentovaných rodičích trochu toho talentu nezískala!“
Dojela jsem k Sergejovi, zaujala pozici a už jen vyčkávala na první tóny Requiem for a dream, hudbu, kterou jsme si pro volné jízdy sami vybrali.
Po finální otočce jsme se párkrát uklonili a za bujarého potlesku, lidí zvednutých ze svých sedadel a házení plyšáků na led jsme dojeli k mantinelu, vzali si od mého otce kryty na brusle a poodešli jsme o kousek dál, abychom nepřekáželi. Sergeje s oběma trenéry jsem poslala napřed, protože jsem se chtěla alespoň rychle pozdravit s Brianem.
„Ahoj!“ skočila jsem mu do otevřené náruče a dlouze vdechovala jeho vůni.
„To bylo báječný! Vážně se vám to moc povedlo!“ zatočil se se mnou dokola a vpil se do mých rtů.
„Briane? Myslím, že tady dnes nemáte co dělat. Muži závodí až zítra a pozítří,“ poklepala mu na rameno Andrey, jedna z pořadatelek v oranžové vestičce.
„Už odcházím, nebojte“ odpověděl jí a naposledy mě políbil.
„Miluju tě,“ zašeptal mi do ucha a odběhl pryč. Zhluboka jsem se nadechla a znovu se zadívala na tabuli výsledků.
„Taky tě miluju,“ zašeptala jsem si pro sebe a vydala se k lavičce, na které seděl Sergej s oběma trenéry. Cestou se mi ale rozvázala tkanička a tak jsem se k ní sehnula, abych si jí mohla zavázat. Muže, který stál o pár metrů dál, jsem si vůbec nevšimla.
„Tatiano…“ ozvalo se za mnou tiše a já se s leknutím otočila. Černovlasého čtyřicátníka jsem odněkud znala, ale nedovedla jsem ho nikam zařadit.
„Prosím?“ zeptala jsem se zdvořile a zběžně se podívala na tabuli s výsledky.
„Ale to nic,“ odpověděl a já lehce pozvedla obočí.
„Promiňte, ale musím jít,“ ukázala jsem na druhou polovičku našeho krasobruslařského páru a vydala se k ní.
„Jsi celá ona,“ pokračoval muž a nespouštěl ze mě oči. To mne zarazilo ještě víc než to, že mě ten muž oslovil jiným jménem. „Prostě Tatiana.“
„Jmenuju se Liza,“ opravila jsem ho a čekala, co se bude dít dál. Měla jsem tušení, že mě ten chlap nezastavil jen tak a nemýlila jsem se.
„Já vím. Liza Yagudina. Asi si na ní moc nepamatuješ, ale je to jako by přede mnou stála,“ pokračoval a zadíval se mi do očí. Ty hnědé oči! Vždyť to je Maxim Petrov!!! Člověk, kterému jsem se úmyslně celých dvanáct let vyhýbala, protože kdybych ho někde potkala, asi bych se neudržela. Otec o tom věděl a pokoušel se mi vysvětlit, abych mu nepřisuzovala vinu, ale já si mlela svou. To díky Petrovovi se mi změnil život!!!!! To on to zavinil!!!!!!!!!!!
Můj pohled se změnil. Cítila jsem, jak se mi tvář křiví vztekem a hladina adrenalinu se zvedá. Pochopil, co se uvnitř mne děje a o krok ustoupil.
„Ona je mrtvá a vy nemáte žádné právo si její jméno brát do huby! Kdybych mohla, udělala bych vám to samé, co jste udělal vy mně a mému tátovi! Vzal jste nám ji! A teď se sem ještě opovažujete přijít?! Dejte nám pokoj a laskavě odejděte!!!!“ zavrčela jsem na něj a naštvaně jsem se vydala pryč.
„Lizo, ty to nechápeš. Určitě ti to neřekli, ale to já jsem tvůj otec!“ chytl mě za ruku, ale já mu ji zhnuseně vytrhla. Měla jsem na jazyku tolik slov, které jsem si pro něj za těch dvanáct let střádala, ale nechtěla jsem, aby se můj emocionální výlev probíral v televizi. Ale jedno jsem si odpustit nemohla. Za to, co tvrdil. Plivla jsem mu k nohám a odpochodovala jsem vstříc lidem, kteří na mě už čekali. A nejvíce můj táta. On totiž o Petrovovi věděl.
„Jsi v pořádku?“ přišel mi naproti a já se zhluboka nadechla. Nebyla jsem v pořádku. Chtěla jsem odejít, na hotelu si sbalit věci, odletět zpátky do Moskvy a jít za ní. Sednout si vedle ní, na nic nemyslet, dívat se na tu andělskou tvář na fotce v rámečku a pořád dokola si číst její jméno vryté do černého mramoru.
Vzpurně jsem se muži stojícímu přede mnou podívala do očí a on mě objal. Nedělala jsem nic, ani jsem se nepohnula. Jen tam tak stála a pravidelně oddychovala.
„Vážené dámy a pánové, výsledné skóre pro ruský pár Ivanov - Yagudinova je dvě stě dvacet bodů. Sergej Ivanov a Liza Yagudina se stávají mistry světa v krasobruslení!“ ozvalo se z mikrofonu na celý stadión a já se chabě usmála…

***

„Lizo?“ zaklepal na dveře mého pokoje otec. Ten, který jím byl předchozích devatenáct let.
Seděla jsem na široké lavici pasující přesně do výklenku okna a opírala se o hruď mého snoubence. Nemluvili jsme, jen jsme si vážili přítomnosti toho druhého.
„Měla bys otevřít,“ zašeptal mi Brian do vlasů, ale já zakroutila hlavou. Nechtěla jsem nic slyšet. Jediné, co jsem si přála, bylo být s člověkem, jehož jsem tak moc milovala. Jedině on mi říkal úplně všechno.
„Lizo, prosím… Chci ti to vysvětlit,“ pokračoval muž za dveřmi a já líně otočila hlavu k dokořán otevřenému oknu, z něhož byl nádherně vidět sněhem pokrytý Stockholm.
„Dále,“ rozhodl za mě čtyřiadvacetiletý krasobruslař, o nějž jsem byla opřená. A tak se otevřely dveře pokoje a vstoupil Alexej.
„Ahoj,“ pozdravili se ti dva, ale já mlčela. Brian rozhodl za mě a ten druhý mi chtěl říct něco, co jsem asi ani nechtěla slyšet…
„Zrovna jsem si vzpomněl, že se mnou chtěl mluvit trenér,“ políbil mě snoubenec a zvedal se, že půjde pryč.
„Ne!“ otočila jsem se k nim a nehodlala se svého rozhodnutí vzdát.
„Pokud mi chceš něco říct,“ podívala jsem se na manžela mé maminky, „tak u toho bude Brian.“
„Dobře. Stejně už patříš do rodiny,“ odpověděl Alexej, když se díval na vysokého muže a posadil se na křeslo stojící opodál. Brian mě chytil za klepající se ruce a políbil mě do světlých vlasů.
„Víš, před tím, než jsem začal chodit s tvojí maminkou, měla vztah s Maximem. Byli sportovním krasobruslařským párem hrozně dlouho, ale vztah spolu měli asi rok. Když ael zjistila, že je těhotná a řekla mu to, odešel od ní. Odjel do Států a ona se vrátila do Moskvy. Tam jsme se seznámili. Po pár měsících ses narodila a já jí miloval tak, že jsem nebyl schopný od ní odejít, i když ta nádherná holčička, kterou porodila, nebyla moje. Požádal jsem ji o ruku a ona souhlasila. Když ti byly dva roky, mamince začalo chybět bruslení a tak se pomalu dopracovala do formy, jakou měla před tím. Jednoho dne se Maxim vrátil a začali spolu opět bruslit. Ale nikdy si už nebyli tak blízcí. Šlo o čistě profesionální vztah. Maxima k tobě nepouštěla. Nikdy. Nechtěl jsem, aby ti někdo v životě ublížil tak, jako on ublížil tvé mamince, a tak jsem tě vychovával, pečoval o tebe, miloval tě stejně jako ji. Jako bys vždycky byla moje. Dal bych cokoliv za to, abys nám dokázala odpustit, že jsme ti to neřekli,“ brečel ke konci a já se posadila.
„Já vám nic odpouštět nebudu. Není tady totiž nic, co bych vám měla odpustit. Ty jsi vždycky byl a vždycky budeš můj táta. Žádného jiného nemám,“ vstala jsem a objala ho.
„Děkuju. Děkuju, holčičko moje,“ plakal tatínek stejně jako já.
„Hrozně moc mi chybí, víš?“
„To mě taky,“ přitakal a já si skousla ret, aby se mi netřásl.
„Moc si vážím toho, že jsi od maminky neodešel tak jako on. Určitě tě moc milovala,“ řekla jsem potichu. „Stejně jako já……………“