ČERNÝ ČAJ, ALAN PARSONS A TABLETA LEPŠÍ NEŽ XANAX A VALIUM

Zpráva ji zastihla doma. Právě uprostřed všech těch mechanických úkonů, kterými musí procházet každý civilizovaný člověk, když se vrátí po celodenní práci domů. Tak jako každý den si pobrukovala, když ze stolu sebrala ranní noviny a hodila je do krabice ke svým starším bratříčkům. Pátek, čtvrtek, středa... Zapnula konvici plnou studené vody a z prosklené skříňky nad dřezem vyndala svůj hrneček, ze kterého popíjela každý den, ráno před odchodem do práce a večer, když čekala na manžela. Měl zahnědlé dno od všech dříve uvařených čajů a vějíř malých prasklinek po celé vnitřní glazurované části. To z něj dělalo ten pravý a jediný. Automaticky se převlékla z kostýmu vysokoškolské učitelky do pohodlnějšího domácího oblečení. Vklouzla do rozžmoulaných papučí, které ještě před pár měsíci s takovou radostí okusoval jejich pes, který teď měl svůj malý hrobeček ve společné zahradě za domem. Pustila rádio v obýváku a když řev konvice přešel v tiché bublání a ozvalo se cvaknutí, vrátila se do prosluněné kuchyně, jejíž velká okna dokázala zachytit i poslední sluneční paprsky dlouhého letního dne.
Chvíli váhala nad několika druhy čajů, ale tohle byla jen formalita. Sáček černého čaje zalila horkou vodou, nechala ho louhovat jen chvilku, měla ráda slabý. Vyhodila sáček do koše, donesla si lžičku, přidala dvě kostky cukru a zamíchala. Čaj si vzala s sebou zpět do obýváku, postavila ho na malý konferenční stolek a přistoupila k velké knihovně, která místnosti dominovala. Očima přejížděla hřbety knih a hledala tu pravou, ze které by si přečetla svou oblíbenou pasáž a potěšila unavenou mysl, než přijde manžel domů z práce.
Zazvonil telefon, téměř směšně vypadající přístroj, se sluchátkem, od kterého vedl dlouhý zatočený kabílek. Představila se, pak se odmlčela a naslouchala. Sevřela v ruce telefon tak pevně, až jí zbělely klouby její jemně zvrásněné ruky.
„Hned tam budu,“ řekla tiše a aniž by čekala na odpověď, zavěsila sluchátko zpět, ale netrefila se, ruka se jí příliš třásla. Sluchátko se s tlumeným klapnutím svezlo na stranu. Nevšímala si toho, spěšně se vrátila do předsíně, obula se, vyšla z bytu a nechala za sebou knihovnu, kouřící šálek čaje i prosluněnou kuchyň. Nezdržovala se zamykáním a spěchala po známých schodech, chodbou, kterou by prošla poslepu, kdyby to bylo nutné, k vchodovým dveřím a ven, před dům, kde stál zaparkovaný její malý citroën.
Kvapně nastoupila, vypadala jako žena, která si něco zapomněla v práci a spěchá pro tu věc ve svém domácím oblečení, protože chce být co nejdřív zpátky, aby mohla připravit večeři a nepromeškala svůj oblíbený pořad v televizi.
Motor zavyl, autíčko poskočilo a pak rychle vyjelo ze svého stání a zamířilo k hlavní silnici.

Zaparkovala před čtyřpodlažní budovou krychlového tvaru. Vypnula motor a zůstala sedět za volantem, oči zamžené, ruce chvějící. Najednou nevěděla, co dál. Rozhlédla se kolem. Budova byla ve světle zapadajícího slunce zbarvena do červena, v několika oknech se ještě svítilo, ale většina byla jen prázdnými lesknoucími se otvory, za jejichž slupkou bylo ticho a prázdno. K budově vedl široký chodník, posypaný škvárou a lemovaný upravenými květinovými keři. Nikdo zde nestál, ani neprocházel. Na malém parkovišti stálo jen několik osobních vozů a sanitka. Za ní, z jejího vozu téměř neviditelný, se krčil pohřební vůz.
Nadechla se a roztřeseně vydechla. Donutila se pohlédnout do středového zpětného zrcátka. Uviděla ženu se sevřenými rty a vlhkýma očima. Ještě, že nenosím makeup, pomyslela si, jako by to mělo něco znamenat. Jako by teď vůbec cokoliv mělo něco znamenat. Přejela si rukou přes oči, víc gesto než skutečný pohyb, a znovu se nadechla, zhluboka a ještě víc roztřeseně.
Z budovy v té chvíli vyšel vysoký, téměř plešatý muž v tvídovém saku. Bez zaváhání šel rovnou k ní. Tvářil se smutně.
Vystoupila z auta, další z těch mechanických úkonů, které vykonávala několikrát denně. Tělo ten pohyb provádělo, ale mysl zůstávala stále doma, v obýváku, u telefonního sluchátka.
„Je mi to moc líto,“ řekl muž. Byl přibližně jejího věku a pracoval jako vedoucí výzkumu, kde byl více než dvacet let zaměstnán její muž. Viděli se mnohokrát na vánočních večírcích a občasných společenských akcích, kterých se pracovníci a rodinní příslušníci výzkumného ústavu účastnili. Vždycky spolu prohodili jen pár zdvořilostních frází. Poprvé, když se potkali, jí připadal zbytečně odměřený a ten názor nikdy nezměnila. Překvapilo ji, když se nezastavil, přistoupil až těsně k ní, sklonil se, objal ji a přitiskl ji k sobě. Ucítila vůni jeho obleku a vody po holení. Jeho stisk byl pevný a zároveň jemný. Rozhodný. Žádné gesto. Zabořila mu obličej do límce saka a ucítila, jak jí tváře hoří a hrdlo se bolestivě svírá. Chtěla něco říct, cítila, že něco má říct. Měla by odstoupit a povědět, že je v pořádku, že to zvládne. Pak by se měli vrátit k výměně zdvořilostních frází, naposledy na sebe kývnout a nikdy se již nevidět. Místo toho všeho tam jen stála.

Trvala na tom, že ho musí vidět. Cestou po schodech minula dva mladíky od záchranné služby, kteří se s prázdnou vraceli ke svému vozu. Přidržovala se zábradlí a pomalu stoupala vstříc známé místnosti. Byla tu již mnohokrát, za ta léta, kdy byla jeho manželkou a rozhodla se ho překvapit nebo jen zde měli schůzku, aby se mohli vydat do centra na večeři, do kina, zatancovat si nebo se jen projít. Dnešek by byl dobrý den na takovou večerní procházku, pomyslela si a ten pocit, že o něco přichází a bude přicházet po zbytek života, mocně zabolel.
Vstoupila do místnosti, kde dva zaměstnanci pohřebního ústavu právě na nosítkách odnášeli pytel lidské velikosti a tvaru. Kromě nich tu nikdo nebyl. Nebyl k tomu důvod. Její muž zemřel v pracovní době, v poklidu za svým pracovním stolem. Srdeční selhání. Bála se toho, co spatří, ale musela ho ještě jednou vidět. Nepřál si pohřeb s otevřenou rakví, několikrát se o tom bavili a vždycky ji se smíchem a smyslem pro černý humor odbyl. Snažila se na některou z těch vtipných narážek vzpomenout, ale nešlo to.
Stála zarputile ve dveřích a zřízenci pochopili. Přistoupila k nosítkům a překvapivě pevnou rukou pytel rozepnula. Muži stáli na místě a dívali se stranou.
Tady, v jeho kanceláři, která byla zároveň laboratoří, to kdysi dělali přímo na stole, ze kterého se na zem snášely hromady papírů a tužky se kutálely a padaly na podlahu a stůl vrzal a šoupal se stále dál a dál, až narazil na zeď, a pak jen vrzal a vrzal. Tady několikrát seděla a jen ho pozorovala, jak si nalévá kávu z konvice a dokončuje svou práci, aby mohli spolu odejít. Jeho soustředěný obličej, roztržité poškrábání se ve vousech, ťukání tužkou o desku stolu.
Nepodívala se, místo toho přejela místnost očima, jako by se chtěla ujistit, že všechno je na svém místě. Pohlédla z okna, kde večerní obloha pomalu nachověla. Až když uslyšela rozpačité přešlapování mužů s nosítky, prudce stočila pohled na obličej svého muže. Jeho tvář byla strnulá v tom nejjemnějším úsměvu, který kdy u někoho viděla. Oči měl zavřené. Úsměv ho dělal mladším, zdravým, bezstarostným. Věděla, jak moc byl nemocný. Jak dlouho a jak moc ho to muselo bolet. To všechno teď bylo pryč. Zůstal jen úsměv na tváři. Byla si jistá, že než mu někdo zavřel víčka, smály se i oči. Nebo možná jen zavřel oči a smrt přišla.
Sklonila se k němu, pak zaváhala a poklekla. Oba muži stále hleděli stranou, ale jejich ruce poklesly a nosítka s nimi. Rukou se dotkla jeho vlasů, jemných jako chmýří, bílých jako chmýří. Přiblížila svůj obličej k jeho tváři a nadechla se. Známá vůně, směsice jednotlivých elementů, tak jedinečná jako otisk prstů. Dotkla se rty jeho rtů. Byly chladné.
Uslyšela šepot a věděla, že ten polibek by mohl trvat věčně, navzdory čekajícím zřízencům, navzdory všemu, úplně všemu, co ji tlačilo dál, pryč od této chvíle, pryč od jejího muže.
Nerozeznala, co ten šepot říkal, ještě ne.
Vstala, posunula zip zpět na své místo a ustoupila. Muži s viditelným ulehčením vykročili znovu ke dveřím. Když zmizeli za rohem, vstoupil do místnosti muž, se kterým se setkala před budovou. Mluvili spolu o pohřbu, o smrti, o něm, jaký byl, o tom, co přijde zítra a další dny, o pomoci a přátelství. Přišlo druhé objetí, ale tentokrát už se jí krk nesevřel. Objetí opětovala a byla ráda, že se v něm celá ta léta mýlila.

Nikdy neměli děti. Kdyby se narodili o dvacet, třicet let později, mohlo být všechno jinak. Ale tehdy to nešlo. Nemohli. Měli se tak dobře, jak jen to bez dětí šlo. Mohli dítě nebo děti adoptovat, ale on věděl, že ji tolik bolelo, že nemůže mít své vlastní děti, že by to všechno ještě zhoršilo. Zůstali sami a byli jeden pro druhého o to víc, než kdyby byli manžely a rodiči zároveň.
Toho večera se vrátila domů, k tmavým místnostem, majestátní knihovně a šálku vychladlého čaje. Nerozsvítila, posadila se na pohovku v obýváku, nohy položila na zem před sebe a zírala do prázdna. Ticho bylo nesnesitelné. Chtěla brečet, ale nemohla. Byl všude kolem ní, zůstalo tu všechno z něj, jen ne on.
Seděla tak strašně dlouho. Odešla na záchod a do koupelny a cestou se podívala na hodiny v kuchyni. Bylo půl jedenácté. Myslela, že jsou dvě hodiny ráno. Čas se zastavil. Natočila si sklenici vody a celou ji naráz vypila. Pak se svlékla jen do kalhotek a odešla do ložnice. Pootevřela okno a položila se na postel. Naslouchala cvrkotu cikád venku a hleděla na strop, kde stíny stromů ze zahrady vytvářely neustále se pohybující obrazce. Pomyslela na psí hrobeček, ležící jen pár metrů od ní, o několik metrů níže. Napadla ji myšlenka, představa dvou hrobů vedle sebe. Otočila se na bok a ruku si dala pod tvář. S každým nádechem cítila jeho vůni. Nebrečela.

Druhý den si vzala volno. Měla stejně jen dvě přednáškové hodiny. Pochopitelně, že všichni překypovali porozuměním. Byli to hodní lidé, lepší kolegy by si sotva mohla vybrat. A přece, nemohli jí teď být víc vzdálení. Zbytek dopoledne strávila doma. Cokoliv se snažila dělat jí připadalo zbytečné. Přemýšlela, co bude dál. I to se zdálo být zbytečné. Přemýšlení.
Udělala si oběd, který snědla, aniž by cítila chuť jídla, které mechanicky žvýkala. Pak se vypravila zpět do výzkumného ústavu. Nejdřív ale s autem zajela k nedaleké vysoké škole. Zašla za děkanem, který požádal svého asistenta, aby ji doprovodil a pomohl jí. Kráčeli dlouhou chodbou, míjeli studenty a profesory, dvakrát zabočili a zůstali stát před zamčenými dveřmi. Asistent vybral správný klíč a dveře odemkl.
„Počkám tady. Nemusíte spěchat, máte tolik času, kolik potřebujete.“
Přikývla. Byl to mladý muž a situace mu očividně nebyla příjemná. Nedivila se mu.
„Kdybyste potřebovala pomoc, dejte vědět.“
Znovu přikývla, vkročila do pracovny svého manžela a zavřela za sebou dveře. Opřela se o ně a rozhlédla se po místnosti. Samá skripta, papíry, to všechno tu nechá. Očima pátrala po osobních věcech. Pak jí zrak padl na malou fotografii v rámečku. Byl tam její obličej, smála se na celé kolo. Byla krásná. Až v té chvíli se rozbrečela. Svezla se na zem, rukama si zakryla oči a hlasitě plakala. Jedna její část viděla chodbu, na které postává zaražený děkanův asistent a kolem procházejí zvědaví studenti, kteří se zastavují, aby zjistili, co se to tu děje. Druhé části její mysli to bylo jedno. Ta část věděla, že tohle neměla dělat ona, sem měl přijít její syn, který by byl silný, všechno by vyřídil a pak by se vrátil k ní a řekl, že tu pro ní bude po zbytek jejího života, kdykoliv ho bude potřebovat, stejně jako ona tu pro něj byla, když byl malý a drobnou ručičkou po ní chňapal ze zavinovačky. To ona mu dala život.
Žádný takový syn ale nebyl. Ani dcera. Byla jen ona a tak to budou její ruce, které ze stolu vezmou tu fotografii a pootvírají všechny zásuvky u psacího stolu a proberou se všemi papíry a vyberou ty věci, které si odnese s sebou.
Bylo to celé špatně.

Zdržela se v jeho kanceláři dost dlouho, alespoň její vnímání času jí to říkalo. A bylo to vidět i na obličeji děkanova asistenta, když konečně vyšla ze dveří a v náručí svírala malou kartonovou krabici.
Mladík se nabídl, že jí pomůže, ale krabice byla lehká, až moc lehká. Odmítla. Kráčeli spolu zpět chodbou, podivná dvojice na akademické půdě, plné studentů a jejich profesorů. Asistent cestu zpět ke kanceláři děkana vyplnil vysvětlováním, jaké protokoly musí podepsat a co se stane s věcmi, které v kanceláři nechala. Byla ráda, že to mohl říkat, že nemuseli cestu absolvovat v tíživém ovzduší mlčení, které nelze narušit. Ve správných chvílích přikyvovala nebo odpovídala. Krabice v jejích rukou byla s každým krokem těžší, i když věděla, jak málo je uvnitř. Tolik se bála, aby se znovu nerozbrečela.
Děkan s ní krátce promluvil, tónem jasně dávajícím najevo, že chápe tíživost její situace. Pak jí znovu vysvětlil, jak bude naloženo s věcmi, které zde po jejím muži zůstaly a přitom vykouzlil na svém stole několik formulářů. Rychle je s ní prošel. Když bylo formalitám učiněno zadost, vstal a vedl ji ke dveřím. K jejímu překvapení se nezastavil na chodbě a pokračoval s ní k hlavnímu východu z budovy.
„Váš muž byl skvělý člověk,“ řekl a ona opět mechanicky přikývla. „Vím, jak to pro vás je těžké,“ řekl a samozřejmě o tom neměl ani ponětí. „Každý si svou bolest nese sám, v tom asi útěchu nenaleznete, ale je to tak,“ řekl a zastavil se. Byli už u východu. Dovnitř proudili studenti na přednášky a semináře. Pohlédla mu do obličeje. Možná se v něm mýlila, stejně jako v nadřízeném svého manžela. Třeba přišel sám o manželku, o syna, o někoho blízkého. Nadechla se a téměř mu řekla, že pokud člověk nezůstane úplně sám, pořád se může o někoho opřít, s někým se o svou bolest rozdělit, i kdyby mělo jít jen o maličký kousíček toho žalu. I kdyby měl jen hlavu zabořit do huňaté srsti svého psa a pokrýt ji svými slzami. Ale zůstat sám s celou bolestí, to bylo nesnesitelné. Proto staří lidé umírají brzy potom, co jim umře partner. Nebyla ještě tak stará, ale byla sama, stejně sama jako ti nejstarší lidé. Nebyl na světě nikdo, ke komu by mohla přijít a dát mu trochu své bolesti, strachu a samoty. Chtěla mu tohle všechno říct a pak se ho zeptat, jestli na něj někdo doma čeká, jestli má komu volat, že se zdržel v práci a přijde později.
Neřekla nic. Položila krabici na zem, nabídla mu ruku a on ji stiskl, pevně a rozhodně a na okamžik jí v dlani zanechal tvar své ruky.
„Kdybyste cokoliv potřebovala, zavolejte mi nebo se za mnou zastavte. Prosím,“ řekl a o krok ustoupil. Přistihla se, že zase mechanicky přikyvuje. Zvedla krabici, tak směšně lehkou, až se jí chtělo vykřiknout. Místo toho se prudce otočila, že skoro vrazila do všudypřítomných studentů, a vyšla ze dveří ven.
Nastoupila do auta, krabici položila na sedadlo spolujezdce, nastartovala a odjela.

Zaparkovala před výzkumným ústavem, teď přes den bylo parkoviště skoro plné. Ve vrátnici se ani nemusela představovat. Dostala plastovou kartičku a vydala se do manželovy kanceláře. Tady to byl jeho život, jeho vášeň, tolik jiná než všechno, co prožíval s ní. Zvláštní, že nikdy neměla zlost, když jí oznámil, že musí v práci zůstat dlouho do noci nebo obětovat sobotu či celý víkend. Věděla, že nezapomene a že jí to vynahradí. Víkend u jejích rodičů na venkově. Prodloužený víkend v Paříží nebo v Benátkách. Vždycky měli to, po čem toužili. Kromě dětí.
V kanceláři byli dva muži, jeho kolegové. Procházeli a probírali všechny věci, které tu po něm zůstaly. Dělali hromádky. Plnili krabice a popisovali je. Když ji spatřili, přistoupili k ní a oba jí potřásli rukou. Mluvili a ona mechanicky přikyvovala. Ano, je od nich laskavé, že tu může být, ale raději se vrátí večer. Ano, pro osobní věci. Ne, nemá klíče. Muž je měl včera u sebe, když...
Mladší z dvojice se nabídl, že se s ní večer sejde před budovou a klíče jí půjčí. Počká v autě, jak dlouho to bude potřeba. Je to zcela proti předpisům, ale čert vem předpisy.

Když se vrátila domů, položila krabici vedle knihovny a kroky ji vedly do kuchyně, ke konvici a různým druhům čajů. Zvedla ji, natočila do ní vodu a pak se zarazila. Stála tam, obličej stažený do vážné grimasy, která se jí za těch necelých čtyřiadvacet hodin vytesala do obličeje, surově, jako by už nikdy neměl přijít žádný úsměv, žádné pozdvižené obočí, žádný úšklebek. Stála tam, jako starý porouchaný robůtek, který má za úkol udělat čaj, ale najednou neví jak. Přesně tak si připadala.
Trvalo to dlouho, ale nakonec konvici přeci jen postavila do stojánku a zapnula. Čekala, až se voda uvaří. Noviny, rádio, papuče, vše zůstalo zapomenuto. Stála a čekala. Sáhla po svém hrnečku, jediném v celé kuchyni, ze kterého v posledních letech pila čaj. Zaváhala a pak sáhla po jiném. Žádné prasklinky, žádný šedavý nádech. Sáhla po sáčku černého čaje a opět zaváhala. Místo toho vzala sáček se směsí lesního ovoce a hodila ho do hrnečku. Voda už vřela. Zalila čaj a odnesla ho do pokoje. Postavila ho na konferenční stolek a posadila se na kraj pohovky.
Bylo pět hodin odpoledne. Strnule pozorovala, jak se sáček vznáší v horké vodě a utváří kolem sebe malý rozpitý kruh tmavě červené barvy, zbytek vody stále průzračně čistý.
Seděla tak dlouho, moc dlouho a hleděla na ten čaj, na hrneček, ze kterého nechtěla pít, na příchuť, kterou neměla ráda.
Už dávno se z povrchu přestalo kouřit.
Konečně vstala, vzala hrneček, odnesla ho zpět do kuchyně, postavila ho do dřezu a odešla do ložnice. Postavila se k oknu a hleděla ven. Rukou nahmatala rádio, stojící na parapetu a přepnula na CD. Nechala hrát hudbu a přitom sledovala temnící zahradu. Přivřela oči a vzpomínala.
Na chvíli, kdy sem poprvé přišli, kdy vystoupali ke dveřím svého budoucího bytu a čekali na realtiního makléře, který měl zpoždění. Na chodbě potkali své budoucí sousedy a pozdravili je. Představili se. Na něco se jich ptali, a pak sešli do zahrádky a rozhlíželi se kolem, posadili se na lavičku a chvíli jen vychutnávali slunečné počasí a představovali si, že takové budou roky, které mají přijít.
A takové většinou i byly, ze sousedů se stali přátelé, z posezení na zahradě dlouhé večery s pivem a vínem a opečeným masem.
Jak bylo tehdy všechno nové, každý krok, každé zákoutí, každý obličej. Zrak se jí zamžil. Nechtěla zase brečet, nechtěla mít zarudlé oči a cítit tu palčivou bolest v krku. Všechno nové zevšednělo, obličeje zestárly a některé se změnily, přišli noví sousedé, dobří sousedé, ale už nikdy to nebylo takové, jako ty první roky.
Nevěděla, jak dlouho tam stála, ale její vnitřní čas jí nakonec řekl, že už asi bude muset jít. Cédéčko dávno dohrálo. Nohy ji bolely, jak tam strnule stála u okna a vzpomínala na roky, které v době, kdy je s manželem prožívala, utíkaly pomalu, ale nyní, když se jimi její mysl probírala, byly tak bolestně krátké.
Jako by se jen jednou otočila a ta mladá žena, která s takovým očekáváním stoupala po schodech ke dveřím od bytu, zestárla a osaměla.
Vypnula rádio a podívala se na náramkové hodinky. Byl nejvyšší čas.

Mladík z výzkumného ústavu už čekal na parkovišti. Stál opřený o svůj automobil a s někým telefonoval. Když ji spatřil, jak k němu přichází, přerušil hovor, zalovil v kapse a vytáhl malý svazek klíčů.
„Kdyby něco, zavolejte na mě z okna,“ řekl a spiklenecky mrkl.
„Díky.“
„To nestojí za řeč. Nespěchejte. Vážně.“
Položil jí klíče do dlaně a pozoroval ji, jak jde ke vstupním dveřím, drobná žena, trochu shrbená, s vlasy prokvetlými stříbrem. Vzpomněl si, jak mu jednou její muž ukazoval fotku, co měl v peněžence. Těžko mohl uvěřit tomu, jak byla kdysi krásná. Dřív, než mohl dojít k nějakému nepříjemnému závěru, který z toho vyplýval, vzpomněl si, že má v ruce pořád telefon a na druhém konci někdo čeká. Omluvil se a pokračoval v hovoru.

Jakmile vešla do místnosti, z nějakého důvodů se jí srdce prudce rozbušilo. V místnosti již vládlo šero, tak rozsvítila a rozhlédla se kolem. Byly zde tři pracovní stoly, dva z nich zaplněné papíry, plochými obrazovkami, klávesnicemi a změtí počítačových kabelů. Kolem se válely zmuchlané papírky od sušenek a prázdné krabice od jídel z rychlého občerstvení.
Jeden stůl byl vzorně uklizený a ten pohled ji bolel skoro stejně, jako když sem přišla včera a spatřila pohřební zřízence. Přemohla své zesláblé nohy, došla ke stolu a pomalu otevřela všechny zásuvky. Něco zde zbylo, ale nebylo toho ani tolik, aby zaplnila dno kartonové krabice, kterou si s sebou přinesla.
Pomalu brala všechny ty věci do rukou a vkládala je dovnitř. Když byla hotová, sedla si za psací stůl a opřela se v pohodlné židli. Chvíli hleděla strnule před sebe, pak se prudce zvedla a vrátila se ke dveřím. Zhasla. Přešla k oknu a pootevřela ho. Znovu se posadila za stůl. Dovnitř proudil svěží vzduch, provoněný nedaleko rostoucími borovicemi a růžovými keři. Zavřela oči.
Ruce položila na stůl a roztáhla psty, až se jí kůže napjala. Nohy vytrčila před sebe, patami se opřela o zem a zaklonila hlavu. Zůstala tak sedět, snažila se z hlavy dostat všechny rušivé představy, které se jí tam honily, tak jak se to kdysi naučila - s každým nádechem se zbavila jednoho rušivého vjemu, tak dlouho, až zbyla jen ona, prsty dotýkající se stolu, paty dotýkající se podlahy, nos vdechující lahodnou vůni letního večera... a už nic. Snad jen...
„Co mám teď dělat?“ zeptala se nahlas ztemnělé místnosti. Její hlas nezněl plačtivě, nezněl prosebně, odevzdaně ani vyčítavě, byl to hlas, který očekával odpověď od někoho, kde ji zná lépe než kdokoliv jiný, možná lépe než ona sama sebe. Někoho, kdo tu byl celý život pro ni, kdo se stal její součástí, natolik pevnou a nezpochybnitelnou jako tlukot vlastního srdce.
Odpovědí jí bylo ticho a to ji nijak nepřekvapilo, očekávala ho stejně jako konejšivé tóny Alana Parsona, když stiskla popaměti tlačítko na svém CD přehrávači. Pak uslyšela něco, co mohlo být jen závanem větru nebo to nemuselo být vůbec ničím. Neotevřela oči, nesevřela ruce, neodstrčila se na protažených nohou. Ani se nepohnula. Jen čelo se jí mírně svraštilo a jemný vějíř vrásek kolem rtů a očí se prohloubil.
Naklonila hlavu na stranu, jako by naslouchala. V místnosti bylo tak hluboké ticho, že otevřeným oknem byl slyšet hovor mladíka na parkovišti, který celou tu dobu stále mluvil do svého mobilního telefonu.
K jejím uším ale doléhal jen ten závan větru... a tak naslouchala. Nakonec se rozhostilo opravdu jen ticho, tíživé a hluboké. Otevřela oči.
„Co jsi to celé ty roky dělal?“ zašeptala do temné místnosti, ze které jako pár malých příšerek vystupovaly našedlé hranaté obrysy počítačů. Srdce jí v hrudi bušilo tak silně, že muselo být slyšet až ven. Prudce vstala a přešla k oknu.
Mladík dole už domluvil, ale telefon neodložil, držel ho v ruce, soustředěně do něj hleděl a něco ťukal do klávesnice. Světlo displeje se ve stále hlubším šeru vznášelo jako velká světluška. Odstoupila od okna a udělala několik nejistých kroků po místnosti.
Přemýšlela. Věděla, co manžel v práci dělal. Velkou část své pracovní doby věnoval testování potravinových vzorků, které do ústavu dodávaly hygienické stanice, které měly na starosti jejich schvalování pro dovozce. Zároveň měla skupina, ve které pracoval, za úkol vyvinout postupy, které by nějakým způsobem dokázaly testování zrychlit a zpřesnit.
Vzpomněla si, jak jednou přišel domů po dlouhém víkendu v práci a když se rozpovídal o tom, na co narazil, odbyla ho. Teď, když si to vybavila, šlo tehdy o jednu z jejich několika málo hádek, které spolu měli. Měla plné zuby toho, že musela strávit víkend sama a poslední, co chtěla poslouchat, bylo vyprávění z práce. Tak se s ním pohádala. To už byl nemocný, ale ještě nevěděli, jak vážné to je, tehdy ještě věřili a doufali.
Když se později usmířili, zeptala se ho na to, ale on jen mávl rukou a řekl, že to nestojí za řeč. Ale v jeho očích viděla něco jiného. Chvíli na něj naléhala, ale nijak přesvědčivě. Přeci jen, byla to jeho práce, které ona nerozuměla, ani ji popravdě moc nezajímala. Neřekl nic.
Kdy to mohlo být? Před třemi roky? Čtyřmi?
„Co jsi celou tu dobu dělal?“ zašeptala do ticha a odpovědí jí bylo jen další ticho. Tak to bylo dobře, samozřejmě, nepotřebovala už nic slyšet, nic vědět. Zhluboka se nadechla a poklekla vedle stolu. Znovu otevřela jednu ze zásuvek, ale tentokrát ji nezajímalo, co najde v ní. Zašátrala rukou pod zásuvkou a ohmatávala ji, až se prsty něčeho dotkly. Opatrně nehtem odloupla malý balíček. Místnost už teď tonula ve tmě, takže když vstala, musela dávat pozor, aby do něčeho nevrazila. Rozeznala na zemi stojící krabici, vsunula si balíček, aniž by se na něj podívala, do kapsy u kalhot, a natáhla se k oknu. Když ho zavřela, vzala krabici a vyšla bez jediného ohlédnutí z místnosti. Zamknula a vydala se k čekajícímu mladíkovi. Její kroky nabyly na rozhodnosti a její postava už zdaleka nevypadala shrbená. Do jejího postoje se vrátila odhodlanost.
Mladík odpoutal zrak od mobilního telefonu.
„Už jsem o vás měl starost, skoro celou dobu tam bylo zhasnuto,“ řekl.
„Moc věcí tam nebylo. Trochu jsem vzpomínala,“ řekla a maličko se pousmála. Byl to úsměv ženy, jejíž problémy jako by se zázrakem vyřešily. Rozzářil jí obličej i oči. Nevěděl, jestli se mu to líbí nebo ne.
Podala mu klíče a úsměv z tváře jí pomalu zmizel. „Díky moc za vaši ochotu.“
„Maličkost,“ mávl rukou a stále nemohl spustit oči z jejího obličeje. Zdálo se mu to, nebo vypadala o dost mladší než předtím?
„Tak sbohem,“ řekla, posunula si v podpaží krabici, jako by chtěla říct, že je to přeci jen pro ženu jejího věku určité břemeno, a vydala se na cestu ke svému autu.
„Sbohem,“ zavolal za ní a chvíli tam zůstal stát a hleděl za ní. Zvláštní.

Když přišla domů, postavila krabici vedle knihovny. Deja-vu. Vytáhla z kapsy malý balíček. Ruka se jí téměř nepostřehnutelně chvěla. Položila ho na stůl v obývacím pokoji. Odešla do ložnice, rozsvítila a vzala do ruky mobilní telefon. Vyťukala krátkou textovou zprávu. Počkala, až jí přijde potvrzení o doručení, a pak mobil vypnula. Zhasnula světlo, nechala otevřené dveře a vrátila se zpět do obýváku. Balíček ležel pořád na stole. Skoro věřila tomu, bála se, že tam už nebude.
Odešla do kuchyně a natočila si sklenici vody. Vrátila se do obývacího pokoje, sklenici položila na stůl a posadila se na pohovku. Sledovala vodu, ve které se proháněly malé částečky čehosi - chlóru, kyslíku nebo bůhvíčeho. Měla celý život na to, aby zjistila, co to je - už jako malá se na ten malý vír, který se po chvíli usadil na dně, dívala a vždycky se mu trochu podivovala. Doteď nezjistila, co to je. Kolik bylo na světě podobných věcí, na které nenašla odpověď? Hleděla na balíček a myslí se jí toho honilo tolik moc.
Roztrhla papír, pod kterým byl další, jemnější a menší, složený do úhledného čtverečku. Rozbalila ho, z menšího čtverečku se stal větší. Byl tam vzkaz. Přečetla si ho, několikrát, písmeno po písmenu.
Zhluboka se nadechla. V papírku byla malá tabletka, bílá, s neumně zaoblenými rohy. Vzala ji do ruky, byla křehká, hned se začala drolit. Jako by se bála, že se rozsype a promění v prach, rychle si ji položila na jazyk. Cítila, jak se jí rozpouští na jazyku. Opatrně polkla. Zvedla chvějící se rukou sklenici vody a celou ji pomalu vypila. Pak vstala, přešla ke krabici, kterou položila vedle knihovny a odklopila víko. Navrchu ležela malá zarámovaná fotka. Vzala ji a odešla s ní do ložnice.
Lehla si na postel a zavřela oči. Fotku si přidržovala na prsou jednou rukou, druhou se hladila po břiše. Když na okamžik pootevřela oči, viděla na stropě tancovat stíny větví.

Muž v tvídovém saku, jehož si občas kolegové dobírali za to, že si u holiče neumí vydupat slevu, nejdřív klepal, pak zvonil a nakonec vytáhl mobilní telefon a volal. Ze všech myšlenek, co ho napadly, byla nejneodbytnější ta nejčernější, a tak telefon použil ještě dvakrát. Přijelo policejní auto a záchranka. Sousedé zaplnili chodbu. Někteří jen postávali a zvědavě pozorovali dění kolem sebe, pár se pustilo do debaty s policisty, s mediky i s mužem v tvídovém saku.
Nakonec policisté vyrazili dveře. Jeden vešel dovnitř, za ním lékař, ostatní zůstali před dveřmi. Netrvalo dlouho a přijel další vůz. Do dveří vešli dva muži s nosítky a s nepěkným plastovým pytlem.
Muž v tvídovém saku to vše sledoval s určitým odstupem, ale jak události spěly ke svému nezadržitelnému konci, rty se mu sevřely a obličej zkroutil, jako by snědl něco špatného k snídani. Skupinka zvědavých sousedů prořídla.
Po krátké chvíli se muži s nosítky znovu objevili ve dveřích. Hlouček sousedů se uctivě rozestoupil. Stejně tak uhnul i muž v tvídovém saku. Muži s nosítky opatrně sestupovali po schodech dolů, s určitou elegancí nabytou dlouhou praxí. Když už byli venku před budovou, muž v tvídovém saku něco pošeptal policistovi, který se právě chystal položit mu první z řady dotazů.
Rychle seběhl schody a venku na okamžik zastavil muže s nosítky. Oči měl zalité slzami, kterým sám nerozuměl. Nejistou rukou chytil zip a zatáhl. Spatřil obličej, klidný a krásný, s jemným úsměvem ve tváři.
Otočil se a spěchal zpět do patra, kde stál policista, čekající na vysvětlení.