Komedie omylu

Jen jednou za tisíc let koná se podobně velkolepé představení.
A všichni se na něj celá ta léta těší.
Nová hvězda.
Večer patří jen jí.
Nepotřebuje pódium, kulisy, text.
One woman show.
Opona se rozestupuje jako smečka tupých hyen před lvem.
Ale ta pravá smečka, ta tvoří dnešní publikum.
Hyeny si právě nervózně koušou rty, tu si pohrávají se zapalovačem, tu s cípem sukně.
Až teď.
Nastala ta chvíle.
Dostávají pokyn.
Jasný signál k útoku na živou kořist.
Jak netypické pro hyeny.
První hozený kámen. Pravé rameno.
Dívka se pouze mírně zakymácela.
Další kámen. Břicho.
Byl trochu větší. Tvář se začíná křivit vlezlou bolestí.
Třetí kámen minul. Dívka se za ním zmateně otočila.
Další ji trefuje do hlavy. Levý spánek.
Útočníka neviděla, zrovna se ohlížela.
Padá k zemi. Vláčně jako ve zpomaleném filmu.
Dokonce se zdá být i černobílá.
Černé šaty, smrtelně bledá tvář.
Tělo po nekonečné chvíli spočinulo na studené podlaze.
"Je po ní?" ozve se mužský hlas z davu.
Několik zvědavců se opatrně přibližuje k pódiu, aby pátrali v očích vytřeštěných zkamenělou hrůzou.
Ano, je mrtvá.
Asi mi tenkrát opravdu lhali.
Prý: "Naděje umírá poslední."