"Kriste pane, to mám na tebe vzít vidle?!"

Tak toto je asi ta nejnepředvídatelnější vzpomínka, jakou z mého dětství snad mám. Když jsem ještě bydlela s mámou na Vápensku, docházelo úplně běžně k násilnickým reakcím mezi opilým tátou a přepracovanou mámou. Nikdy bych to však neřekla mezi mámu a babičku.
Šarvátka mezi snachou a tchyní však byla již hluboko zakořeněná, a jen tomu dodávala šťávu ta kupa věcí, k nimž obvykle docházelo každý den. Tentokrát to bylo něco jako krádež, když prý otec sebral máminy věci a zamkl je do kůlny na dvoře, před níž se slunila moje babička. Máma se tam přirozeně chtěla dostat. Jejímu vzteku napomáhala velice prudká povaha, netrvalo dlouho a máma si vzala na kůlnu vidle s úmyslem vypáčit dveře násilím. Kdyby před těmi dveřmi neseděla babička, možná by vše proběhlo v klidu a nemuselo by opět dojít k tak strašlivé hádce.
Mamka držela v rukou vidle, a tak značně triumfovala nad babičkou. Tomuhle říkám neférový boj, ale mamka říká, že ji jimi vůbec nechtěla bodnout, nýbrž odstrčit ji z dosahu dvířek. Nabroušené vidle drkly do babiččiných šatů, kde po nich, podle babičky, má dodnes díry.
Babička však tvrdí pravý opak svědectví mé mámy:
„No, oháněla se tam těmi vidlemi, hysterka jedna,“ horuje babička a jen bolavá kolena jí brání v tom, aby přinesla materiální důkaz ze svojí skříně. (šaty s dírami)
Taky prohlašuje, že kdyby táta nezasáhl, matka by ji vidlemi zabila. I když již mnohokrát vykřikovala „Já jí ustřelim palici, svini jedný…!“, nevěřím tomu, protože si nedovedu představit situaci, díky které by moje milující maminka šla do basy a nechala tady svoje dvě nezletilé děti napospas nevyléčitelnému alkoholikovi v té miniaturní vesničce jménem Vápensko.