Kde brát sílu na dobrý skutky?

Takže se na mě řítí život. Můžu si za to sám. Povolil jsem mu ruční brzdu. Nechám se dobrovolně převálcovat. Nechám si zlámat všechny kosti a promíchat kůži s mozkem. Budu zase na sračku. A jestli se z toho posbírám, tak o tom napíšu. Jestli se z toho nevzpamatuju, tak to bylo větší a silnější a těžší než já.
Potkal jsem jí v jedný hospodě na rohu. Když jsem vešel, hrála tam nějaká kapela nějakej rokec. Nebylo to špatný. Lidi kolem nich stáli a fandili jim. Jenže to bylo, jako projít kolem rádia. Ty písničky co hráli byli přesný kopie písniček. Nic do toho nedali.
Protlačil jsem se k baru a vyzvednul si pivko. Bylo kolem jedenácti večer a já právě začínal, zatímco ostatní, v tý hospě, byli v nejlepším. Zalezl jsem do vedlejší místnosti, ve který se na stolech povalovali kabelky a svetry a poloprázdný sklenice. Zapadnul jsem do tý prázdnoty jako facka do pouliční bitky. Seděl jsem a ucucával pivko. Když jsem se dosrkal ke dnu, zašel jsem si pro další.
Hudebníci hráli a lidi se bavili. Bylo mi dobře.
Pak se odněkad objevili 3 roštěnky a vytáhli mě na cigáro. Zašel jsem s nima ven a pokecal. Bylo jim divný, jak to, že jsem tam sám. Že na nikoho nečekám (kdyby jen věděli) a že tam nikdo nečekal na mě. Samota je děsila. Nemohli pochopit, jak ji dokážu tak lehce zvládnout. Dobrá, někdy to bolí. Ale z tý bolesti se vždycky něco narodí. Znáte to, každej jsem si tím prošli. Pak odešli. Dokouřil jsem a zašel si pro další pivko. Lidi se bavili a kapela hrála.
Pak přišla Ona. Blondýnka s kudrnatejma vlasama po ramena a postavičkou, která mě křivila pod páskem. Hned si ke mě sedla a řekla: ,,Když mi objednáš drink, můžeš mě ojet.“
Zvednul jsem se a zašel na bar. ,,Co tak normálně pijou ženský?“, zeptal jsem se barmana.
,,Zkus gin s tonikem,“ poradil mi. Vzal jsem gin s tonikem a pivko.
Sedl jsem si zpátky k ní. Něco mi pořád vyprávěla. Bylo toho hodně. Ani nevím, kde začít. Taky jsme tancovali. Mezi těma prázdnejma stolama, na kterých leželi kabelky a poloprázdný půlitry. Kroutila se jako úhoř na mělčině. Kroutila se tak, že mi ze zipu začly skákat zuby. Musel jsem pootočit, abych jí nesejmul. Že ona brzo sejme mě, bylo jasný.
,,Chtěla bych, aby si se mnou šel domů,“ šeptala mi do ucha. ,,Jak se jmenuješ?“
,,Martin“, přiznal jsem hned barvu. ,,A chtěl bych s tebou jít domů.“
,,Martine, když se mnou teď půjdeš domů a rozdáme si to, tak se ráno probudím a bude mi smutno.“
,,Hm.“
Odtáhla se ode mě a dívala se mi do očí. Pak mi dala hubana a zase se mi dívala do očí.
,,Víš, co to znamená?“, zeptala se mě.
,,Co jako?“
,,Ten pohled, kterej ti dávám.“
,,No, abych pravdu řekl....“ Vrazila mi hubana.
Pak jsem se sebrali a vypadli. Rádio pořád hrálo a lidi se pořád nedokázali přestat bavit a začít dělat něco pořádnýho. Píchat, psát povídky, prostě Něco.
Před hospodou mě od sebe odstrčila. ,,Byla bych smutná.“
,,Tak jo, tak běž.“
,,Díky.“
,,To je v pohodě.“
Odešla. Chvilku jsem tam stál a rozhodoval se, jestli se nemám vrátit k Matce Výčepu. Nešel jsem. Co z toho?
Zejtra se jedna šťabajzna probudí šťastná a já si zase ne...vrznul. Na víc dobrejch skutků už jsem ten večer neměl dost síly.