Malování na sklo

Ležel jsem na koberci a hrál si. Na vojáky. Ne, vlastně ne, hrál jsem si na vojáčky, protože mi bylo málo. Vojáčků jsem nikdy neměl hodně. Možná tak jednoho, nebo dva. Nikdy jsem toho neměl hodně. A vždycky jsem se musel spolýhat na fantazii. Fantazie mi doplňovala řady a pomáhala stavět nepřemožitelný armády.
Ležel jsem na koberci a hrál si. Kousek ode mě ležely zvratky. Nad těma zvratkama byla postel a na tý posteli ležel muž. Můj táta. Spal. Ležel na břiše tváří ke mě. Jedna ruka mu spadla na zem. Kousek od těch zvratků. Kousek jsem mu jí poposunul. Ještě teď si pamatuju, jak byla těžká. A u dveří do pokojíku ležely střepy.
Ležel jsem na koberci a hrál si. Neviditelný armády sváděly neviditelný bitvy. Všude se povalovali mrtví a neviditelný vojáčkové, všude zuřily neviditelný boje jeden na jednoho. Nikdo to neviděl, protože to bylo neviditelný a protože jsem to viděl jenom já.
Dveře do pokojíku jsme měli prosklený. Sklo zabíralo 2/3 dveří. A když se táta vracel z hospody, tak vzal štětec a vodovky a sednul si k těm dveřím a vždycky na to sklo něco namaloval. Barvičky měl položený na kuchyňským stole. Vedle barviček stálo pivko.
Někdy jsem se probudil uprostřed noci a viděl, jak dveřma propadá do mýho pokojíku světlo z kuchyně. A to světlo vypadalo jako duha. Pak jsem usnul a strašně moc se těšil na ráno. Až vstanu a kouknu se, co táta namaloval.
Můj táta maloval na sklo.
Ležel jsem na koberci a hrál si. Pak jsem si vzpomněl na noční hádku mejch rodičů a na sklo, který ten tlak, to napětí mezi nima, nevydrželo. To sklo mě probudilo. Koukal jsem se na dveře do kuchyně, ze kterejch zbylo jen dřevo. Duha zmizela.
Už jsem si nehrál. Vstal jsem a došel k těm střepům. Některý byly velký, jiný menší. Sednul jsem si na bobek a začal je skládat k sobě.
,,Au,“ pamatuju se, jak se mi sklo zařízlo do kůže.
Skládal jsem to polámaný sklo a dával si přitom pozor, abych ho neušpinil svojí krví.
Au, au, au, au,au.....
Začlo se mi dělat trošku špatně. Jako by na mě přišla závrať. Koberec kolem mě mokval. Ale obrázek už byl skoro celej hotovej. Už vím, už si vzpomínám, byl to Večerníček. Smál se na mě z toho koberce. Jednou rukou si šahal na čepici a ve druhý držel nějaký papíry.
Au, au, au.... Všechno kolem mě, kromě obrázku, bylo od krve.
Zbejvalo posledních pár střípků. Ale já už nemohl. Nějak mě to zmohlo. Ještě si vzpomínám, jak jsem si lehnul vedle toho Večerníčku, že si na chvilku odpočinu. A ještě si trošku vzpomínám, jak se táta probudil a podíval se na mě.
Pak už si nepamatuju vůbec nic.