V zápalu šílenství..

Věděl si, chápal si, neodolal si, nedokázal si přestat..

Nechápu co se to děje.. samý divný věci v mý hlavě. Vedu rozhovor se sebou s tematem a spojením slov který nedává žádný smysl,ale přitom tomu rozumím. Cejtim tlak v hlavě a divnej pocit vyschlejch oči s zvláštní hořko-hnusnou pachuťí spálenýho skéra a něčeho čehosi divně chemickýho v puse.

Nemůžeš zavřít oči ? Proč nespíš.. ?

Pořád si maluju, někdy celý noci, ale snažim se to korigovat a jít včas spát.Když ja bych moh malovat furt když jsem tam... Nechci bejt chodící mrtvola. Hlavne ne v očích jinejch lidí.Vím že mě za to každý akorát odsoudí, to nemá smysl.. Do toho jsem s tim koneckonců šel. Po několika hodinách se papíry pomalovaný různejma barevnýma tvarama který dávají někdy smysl a někdy trochu míň shromážďí na jedný kupě a ráno než jdu třeba do školy se z toho zase proberu..

Kam ten čas utek ? Jaktože už je zase rano.. ?

Nevnímáš, zahalen do zvláštní duševní debaty s čímsi co se podobá svědomí celý hodiny... otázky a zase odpovědi. Pak znovu a zase do kola.. Někdy když koukám do tmy a mám divnej pocit, něco se semtam pohne. Problém nastává když se začnou hejbat zdi.. To už je síla. Člověk si musí připustit že to prostě není pravda. Znám dost lidí co na to dojeli... Začali věřit těm divnejm věcem... Přestali chápat realitu a začali považovat za realitu, tu kterou si sami vytvořili..

Taky si jedu svojí show... A co mám dělat?

Cejtim se poznamenaně a šedivě..vím že je to moje chyba.Za kterou si zaplatím tu nejvyšší cenu.Chyba která mě nakonec může stát za nějáký čas i život, když to nedopadne.Nezabalil jsem krám a to se nezmění. Dřív jsem na to ale nahlížel jinak...

Já už se smrti nebojím..